Čí je to minulost? Čí jsou to myšlenky?

recenze

Vypůjčená minulost (2019) / stavlamich

Vypůjčená minulost je kniha s lákavou anotací, která však může působit trochu zavádějícím dojmem. Pod působivou obálkou se na dvou seti stránkách rozprostírá příběh se zřetelným poselstvím, i když není zcela zřejmé, komu je určeno. Nejspíš všem.

V příběhu vystupuje několik postav. Jana, právnička, matka Terezy. Tereza, sedmnáctiletá vzdorovitá holka plná ideálů. Její přítel Petr. Její otec. Otcův šéf Oskar Štefanka, jeho dcera Veronika. Pár dalších charakterů. Je těžké si některé z nich oblíbit nebo si k nim vytvořit hlubší vztah. Nepůsobí úplně osobně, vlastně i díky jazykovému vyobrazení jsou spíš dost umělí, ale mají v sobě něco, co je všem lidem společné. Všichni umí být sobečtí. Každý touží po naplnění sebe sama, každý se bojí. Ale každý se s tím popere jinak.

Hlavní postavou je přese všechno nejspíš Tereza. Nevychází s rodiči a čte deník své matky z dob, kdy byla v jejím věku. Touží po dobrodružství, po nebezpečí, po sebeuspokojení. Neví, co je správné, a chce to zjistit. Jde na to dobře? Těžko říct.

Právě nesympatické postavy pro mě byly klíčové při závěrečném hodnocení. Kniha je napsána skvěle, autorka si hraje se slovy a dodává příběhu něco, co mi u spousty knih chybí. Jakýsi literární, skoro až poetický rozměr. To mám ráda. Pouští se do popisů emocí, činů, ale rozebírá také lidský charakter a nebrání se soudům, které jsou vlastně dost nonkonformní a které ve čtenáři, zvlášť má-li v životě už něco za sebou, mohou vyvolat negativní vzpomínky a potřebu zpytovat svědomí.

Kniha je vlastně do jisté míry odrazem současné společnosti. To čtenář nejvíc pocítí v postavě Oskara Štefanky, který téměř do puntíku připomíná současného českého premiéra. Ačkoliv mě tato skutečnost spíše štvala, přijala jsem ji, protože co když někomu trochu otevře ten syrový popis oči a zamyslí se nad realitou, propojí si minulost a přítomnost a zhrozí se nad tím, co by mohlo přijít v budoucnosti?

Bohužel nezbývá než souhlasit také s tím, že společnost, respektive lidé, se nemění, a že bývalý režim je v nás prostě podepsaný a asi to tak zůstane ještě nějakou dobu. Nová generace má sice potenciál vzbouřit se proti konvencím a zavedeným pořádkům, lidská přirozenost si ale se všemi sebeušlechtilejšími ideály časem poradí. Toho se bojím, to mě děsí.

Kniha se čte velmi dobře a určitě je pro čtenáře přínosem. Odráží realitu, zároveň poskytuje zajímavý příběh, pokládá celou řadu otázek a nabízí morální rozhřešení. Každý se musí zachránit sám. Zvládnete to i vy?

---

Vypůjčená minulost Naďa Pischová

„Na klín si položila batoh a vytáhla knihu v tmavě hnědých deskách s nápisem „1985“ – matčin deník z toho roku, který vzala asi před měsícem z jejího trezoru na šperky. Byl mezi dalšími papíry hluboko na dně. Zapálila si cigaretu,... více

---

Komentáře (1)

Přidat komentář

---