Mami, tati, já bych si přál pejska, prosím!

recenze

Projekt pes (ten můj) (2017) / Podlavicí

Do rukou se mi dostala nová knížka s krásným obalem a její název zní Projekt pes (ten můj). Autorkou je, pro mě dosud neznámá, Lucie Hlavinková. A už teď můžu říct, že s přečtením této knížky jsem vůbec, ale vůbec nešlápla vedle!

Každý z nás měl určitě někdy období, kdy si něco moc přál. Jenda má taky jedno velké přání. Moc touží po vlastním pejskovi. Jenže jak to udělat, aby mu jej maminka s tatínkem dovolili? To není jen tak. A proto vymyslí plán, který nazev Projekt pes. Velkou oporou mu je babička a kamarádka Monika, jejíž maminka cvičí asistenční psy. Spolu chtějí dokázat Jendovým rodičům, že se o pejska dokáže sám postarat, protože ví, že takový pejsek není jen radost, ale i starost. Podaří se Jendovi a Monice přesvědčit rodiče natolik, aby si mohl pořídit vlastního pejska?

Musím říct, že než jsem se dala do čtení této knihy, tak jsem si řekla: obal je krásný, příběh bude taky určitě pěkný. Ale teď se musím opravit. Příběh není pěkný, ale BOŽÍ! Já osobně jsem uchvácena celým příběhem a jeho promyšleností do každého detailu. Kdybych si já někdy přála psa, určitě bych svůj plán nevymyslela tak dokonale jako tady náš Jenda. Je to psáno formou deníku a v ichformě. Takže jako by jej psal on sám. Díky tomu jsem se ocitla v příběhu tak, jako bych jej sama prožívala a byla s ním v každé situaci. Vím, jaké měl v tu dobu pocity, myšlenky, nálady.

„Vytiskl jsem si recept a položil ho na kuchyňskej stůl. Zajímavý je, že teď už mi vůbec jednoduchej nepřipadal. Co má třeba znamenat: „Bílky lehce našlehejte do polotuha?“ TY BLÁHO! Ať jsem se snažil sebevíc, vůbec jsem tomu receptu nerozumněl, kromě věty: „Nechte třicet minut odpočinout“. Tak tohle je teda fakt špatný…Zoufale jsem zapojil šlehač, ponořil ho do misky s bílkama a PRÁSK! Bílky vyletěly kosmickou rychlostí ven a připleskly se na stěnu nad sporákem, ohodily varnou konvici a taky jsem měl dost velkej díl na triku. Sakra! Do prčic! A ještě mě napadaly mnohem horší slova…“

Jediné mínus ode mě dostává autorka za obecnou češtinu, která je v příběhu početně obsažena. Ten příběh je potom takovej celej pražskej. Kdyby se to objevovalo místy, líbilo by se mi to více než v tomto velkém množství.

Příběh má v sobě také zakomponovaná minitémata, která mě velice zaujala. A to příběh babičky, která trpí Alzheimerovou chorobou. Touto formou nás s ní autorka dokáže malinko seznámit. Pro děti, které se s touto nemocí nesetkaly, to může být přínosné. Dále se mi líbí, jak pojala mezigenerační vztahy. Musíme si navzájem pomáhat a táhnout za jeden provaz. Užívat si radosti a prožívat strasti společně. Je důležité se o to podělit, mluvit.
Další plus je informace, že existují i speciálně vycvičení psi, kteří pomáhají lidem. Takže je kniha nejen zábavná a čtivá, ale také se v ní mladí čtenáři mohou dozvědět mnoho nových informací.

Co ještě dodat? Za mě velké ano. Kniha je určena čtenářům od 9 let, ale věřím, že pokud ji budou předčítat rodiče, pobaví i mnohem mladší posluchače. A pokud vás tato kniha zaujme tak jako mě, můžete sáhnout po dalších dílech Projekt pes (prázdniny v Beskydech) či Projekt pes (smečka).


Děkujeme společnosti Albatros Media, a.s., za poskytnutí recenzního výtisku.

Jenda má na světě jen jedno jediné přání – mít psa. Jenže jeho rodiče jsou zásadně proti. Jediný, kdo ho chápe, je babička, které se už ale všechno tak trochu plete. A tak s pomocí kamarádky Moniky, jejíž máma cvičí asistenční psy... více

Komentáře (0)