Mapa času - viktoriánský mišmaš

Tento román se skládá ze tří příběhů, které jsou víceméně samostatné, avšak všechny pojí postava spisovatele H. G. Wellse, coby jednoho z hlavních aktérů, a samozřejmě také zmíněné cestování v čase. Vzhledem k tomuto rozdělení je problematické tento román zařadit do konkrétní žánrové skupiny. Knihu jako celek lze charakterizovat jako historickou fikci, avšak každý dílčí příběh vykazuje znaky odlišných žánrů jako například sociální drama, thriller, satira, sci-fi a samozřejmě steampunk. Tuto žánrovou směsici vykazují zejména první dvě části, které prostřednictvím příběhů s víceméně naivní romantickou zápletkou, jenž slouží spíše jako základna pro mnohem zásadnější téma, poukazují na logické a filozofické problémy, související s cestováním v čase. Pokud někdo očekává představení a řešení zcela nové a neotřelé logicko-filozofické otázky, tak bude asi zklamán. Autor zde sází na již relativně dobře známá témata jako například možnost změny minulosti ve vlastní prospěch, existence paralelních realit a společenské dopady pramenící z poznané budoucnosti. Spojením těchto témat s již zmíněnou zápletkou, se autorovi podařilo dosáhnout onoho zásadního momentu, kdy se čtenář v určité chvíli zastaví a zeptá se sám sebe, zda by jednal podobně, pokud by se nacházel v podobné situaci a jaké rozhodnutí by mohlo být to správné.

Pokud první dva příběhy slouží k nastínění určitých témat a navnadění čtenáře, tak poslední část je dlouho očekávaným vyvrcholením a pro některé určitě i příjemným zvratem, který do celého příběhu přináší poctivou dávku sci-fi a fantastiky. Autor si totiž to nejlepší nechal na konec a čtenáři naservíroval hlavní myšlenky předcházejících příběhů, smíšené s napínavou zápletkou.

Toliko ke stručnému představení děje. Jaká je však kniha ve skutečnosti? Nadpis by mohl vyvolávat určité negativní konotace, avšak opak je pravdou. Tím, že autor ve své knize prochází přes rozličné žánry, ji takto zpřístupňuje širšímu okruhu čtenářů. Je zde takřka od všeho trochu a překvapivě to funguje skvěle. Nedochází zde k žádným nečekaným a nepříjemným skokům, které by působily rušivě. Samotný děj je plynulý, avšak v některých popisných pasážích poněkud zdlouhavý. Někdy se totiž může stát, že se čtenář dostane do míst, která nejsou příliš zásadní a mohou působit jako jakási výplň. Za tuto výplň lze považovat přítomnost omnipotentního vypravěče, jenž čas od času vstoupí do děje a začne buď vysvětlovat určité události v ději, nebo vezme čtenáře za ruku a převede jej na jinou pozici v ději. I přes toto občasné narušení plynulosti je kniha velice čtivá a dává čtenáři vydechnout jen v místech mezi jednotlivými kapitolami.

Za zmínku také stojí zasazení děje do Londýna druhé poloviny 19. století. Autorovi se totiž povedlo skvěle popsat nejistou atmosféru tehdejšího Londýna, který byl terorizován nechvalně známým Jackem Rozparovačem a hlavně tehdejší společnost, jež byla v té době silně ovlivněna nezastavitelným vědeckým pokrokem. Mimo již zmíněného londýnského vraha se v knize setkáme i s jinými postavami jako například s Josephem Merrickem, známým jako Sloní muž. Do vydařeného popisu tehdejší společnosti lze také zařadit již zmíněný aspekt sociálního dramatu, týkající se prvního příběhu. Jedná se sice o víceméně vedlejší linku, ale i tak se autorovi podařilo nastínit vztahy v tehdejší společnosti.

Nyní k hlavnímu tématu knihy, čímž je cestování v čase. Jak již bylo výše zmíněno, autor zde předkládá již známé logicko-filozofické aspekty cest časem. Logika cest časem dokáže být mnohdy velmi ošemetná věc, avšak této knize nelze vytknout žádný zásadní nedostatek, který by ji mohl znehodnotit. Výsledky a okolnosti cest časem dávají smysl a patrně jen v jediném případě si čtenář může říci, jestli by to nešlo i jinak.

Mapa času od Félixe J. Palmy je zkrátka velmi povedeným dílem, které v každém případě stojí za doporučení. Má sice pár vad na kráse, ale žádné takové, jaké by ji uvrhly v zapomnění.