Autora této novinky známe především díky jeho předešlým knihám Metro 2033 a Metro 2034. Vzhledem k tomu, že poslední zmíněná kniha lidově řečeno nestála za moc, jsem k Soumraku přistupoval se smíšenými pocity - skepse a zároveň zvědavost ze změny prostředí. A jak to dopadlo? Musím se přiznat, že kniha předčila veškerá očekávání.
Děj se již neodehrává v temném a zatuchlém metru, ale na zemském povrchu a to střídavě v ulicích Moskvy a nepropustném pralese poloostrova Yucatán. Hlavním protagonistou příběhu je překladatel Dmitrij Alexejevič, který dostane za úkol přeložit ze španělštiny kapitoly deníku z roku 1526. V tomto deníku je popsána výprava, jejíž účastníci mají za úkol najít pohanské rituální předměty a jednu tajemnou knihu, která údajně obsahuje proroctví o konci světa. Překladateli se do rukou dostane vždy jen jedna kapitola deníku, což postupně společně s odkrýváním jeho tajemství, začne budit neodolatelnou zvědavost a neblahé tušení. Události na sebe nenechají dlouho čekat a život Dmitrije je rázem polapen v bouři šílenství a děsivých tajemství.
Takto popsaný děj vypadá jako tuctový thriller, čerpající z tolik oblíbeného mayského proroctví. Do jisté míry by to pravda byla, avšak jiný autor by na tomto místě začal odvíjet lehce akční detektivní příběh, odehrávající se napříč kontinenty; takový příběh, v němž hlavní hrdina musí kličkovat mezi kulkami, v jedné ruce svírající tajemný artefakt a ve druhé sličnou děvu (obvykle geniální doktorku), ze které se na konci překvapivě vyklube klíčová postava k vyřešení celé záhady. Dmitry Glukhovsky na to šel docela jinak. Střídání prostředí vyměnil za takřka neměnný byt hlavního hrdiny (sem tam nějaká moskevská ulice) a prales popisovaný v deníku; akčnost a divoké honičky vyměnil za pomalé a o to více sugestivní budování atmosféry. Podle mne je toto jedna z hlavních předností této knihy - budování atmosféry, jejíž hutnost narůstá s každou přeloženou stránkou španělského deníku a která v závěru vyústí v nejméně očekávaný dějový zvrat.
Jiné podobné romány se také zpravidla neobejdou bez dialogů mezi hlavními postavami. V Soumraku naleznete všehovšudy jen dva důležité charaktery, a sice hlavního hrdinu a ztělesnění osudu světa. Všechny ostatní jsou zde jakoby na víc, se kterými se překladatel Dmitrij párkrát setká (např. sousedka nebo úředník v překladatelské agentuře). S tím také souvisí četnost dialogů. V prvních dvou třetinách naleznete jen minium dialogů, které navíc vyplývají z nutnosti. Po celou dobu se tedy jedná o (promiňte mi ten výraz) “One man show”, kde Dmitrij sám popisuje své okolí a pomalé změny ve své psychice, vyvolané překládaným deníkem. Jakkoliv se to může zdát jako nepříliš záživný způsob vyprávění, není tomu tak. Izolovanost od okolí a jeho vnitřní promluvy pouze napomáhají k tomu, aby se čtenář dokázal lépe sžít s hlavní postavou.
Tímto bych se dostal k teorii, která mne napadla během četby. Kromě toho, že je Soumrak skvělý mysteriózní thriller, lze jej také chápat jako jistou metaforu. Za prvé jako metaforické znázornění samotného čtenáře, který je zcela pohlcen literárním dílem, jež mu nedá spát a za každou cenu musí odhalit to, co se skrývá na následující stránce; za druhé jako vylíčení našich vlastní představ o povaze světa - může svět prostě skončit? Je svět skutečný a ne jen má pouhá představa? Mohl bych pokračovat, ale tím bych jistě vyzradil až příliš.
Sečteno a podtrženo, Soumrak je po málo úspěšném Metru 2034 skvělým počinem, který by v žádném případě neměl být přehlížen.
Soumrak
Dmitry Glukhovsky
V Moskvě se dějí podivuhodné věci. Anonymní zadavatel požádá překladatele Dmitrije Alexejeviče, aby přeložil do ruštiny deník španělského conquistadora ze 16. století. Dmitrij se domnívá, že půjde o ryzí rutinu, ale bizarní událos... více
tak na tohle se těším opravdu moc. metro2033 byla pecka, a jsem nesmírně zvědav na další dmitrijův počin.