Markýz, který předjímal gulag

recenze

Dopisy z Ruska: Rusko v roce 1839 (2015) / HarrietF

Francouzský markýz, který o století předjímal kritiku bolševismu. To je Astolphe de Custine. Tehdy ani později nebyl jediný, ale přiléhavost jeho postřehů překvapuje dodnes.

Pro našince je asi nejznámějším symbolem literárního demaskování ruského totalitního systému Souostroví Gulag od Alexandra Solženicyna. Dopisy z Ruska aneb Rusko v roce 1839 od Astolpha de Custine vyvolaly ve své době také obrovský zájem. Jistě, je tu rozdíl: zatímco Solženicyn psal na základě vlastní zkušenosti z pobytu v trestaneckém táboře, Custine se v Rusku pohyboval jako cestovatel a host. Nicméně to, co viděl a slyšel, na něj mimořádně zapůsobilo, a navíc si nikdy nebyl jist, zda náhodou jako spousta jiných také neskončí na Sibiři…

Tento svérázný aristokrat, bisexuál, cestovatel a spíše neúspěšný literát, jenž za francouzské revoluce přišel o otce i děda, přitom jel do Ruska, jak sám přiznává „hledat argumenty proti parlamentní vládě“. Vrátil se jako „stoupenec ústavy“. Rusové mu vydali pas v domnění, že tragický osud jeho rodiny bude zárukou jakési propagandy v jejich prospěch. Jenže Custine vydal svědectví o despocii stojící na nevolnickém systému, na absolutní moci cara, umrtvující byrokracii, ale hlavně na dobrovolném ponižování se, popírání lidské důstojnosti a libování si v útlaku, v němž jediným potěšením je opilost.

Žádný div, že jeho dílo bylo v Rusku i Sovětském svazu zakázané a šířilo se tajně. České vydání je výborem z původně čtyř svazků. Zkrácení nejspíš umenšilo některé slabiny originálu, které se dají i tak rozeznat – rozvleklé, někdy až sebestředné úvahy třeba o stavbě Petrohradu, různé exkurze do historie, opakování už řečeného. Nicméně to hlavní bylo editací zdůrazněno: charakteristika režimu tak, jak se jevil v první třetině 19. století. A který ve 20. století pouze změnil formu, ale dále pokračoval. A český čtenář, jenž ještě zažil totalitu, byť „pouze“ v Československu pod sovětským dohledem, se nestačí divit, jak přesně až jasnozřivě Custine formuloval.

Custine Rusko navštívil v létě 1839 a pohyboval se hlavně v Petrohradu a Moskvě, venkov viděl jen letmo. Přirozeně měl své informační zdroje, jejichž názory – jak v předmluvě upozorňuje editor francouzského vydání z roku 1975 Pierre Nora - občas přejímá. Největší sílu mají jeho prokazatelně autentická svědectví. Počínaje střety s byrokratickou mašinérií a poznáním, že sám se jako cizinec nikam podívat nemůže, neboť vždy ho někdo hlídá, přes tíseň z převládající kasárenské ponurosti až po takové všední postřehy, jako že na ulicích nezahlédl hezkou ženu…

Samotného cara Mikuláše I., s nímž měl možnost se osobně setkat, popisuje se směsicí fascinace a odporu. Zarazí ho postesk carevny o Rusku ve vztahu k okolnímu, hlavně západnímu světu – „Jsme špatně zapsáni a nikdo nás nechce lépe poznat.“ Pro kultivovaného estéta Custina jsou ovšem mnohé zvyklosti v izolované obrovské říši nepřijatelné.

Je zděšený bitím lidí na ulici a dokonce umučením jakéhosi výtržníka za bílého dne na očích veřejnosti, jež to pokládá za něco přirozeného. Šokuje ho všudypřítomná brutalita a hrubost, kterou pozoruje v každodenním životě, a která nevyvolává žádný ohlas, žádnou kritiku, žádné vzbouření.

Nemůže pochopit, že když v rámci oslav na počest svatby carovy dcery utonou stovky lidí na loďkách, noviny o neštěstí mlčí. „Umíte si představit tisíceré zvěsti, debaty, všelijaké poznámky, domněnky a hlasy, které by se pod dojmem obdobné události ozývaly v každé jiné zemi a zejména té naší?“ ptá se. V Rusku „existuje lid natolik lhostejný, že dokáže poklidně žít a umírat v pološeru…“ Všímá si též, že v Petrohradu nejsou kavárny, kde by se prodiskutovávaly zprávy z tisku. Chybí mu „myšlenkový kvas“, ve Francii obvyklý, místo něj vidí absenci jakéhokoli osobního mínění.

Custine postřehl, že Rusku chybí střední třída, kterou nenahradí aparátníci, zakládající si na své službě státní mašinérii, obchodníci, kteří jsou navíc většinou cizinci, hrstka osvobozených a zbohatlých mužiků a pár spisovatelů a umělců. Zvlášť když se nedokážou názorově shodnout. „Advokáti se v zemi bez justice nevyskytují. Kde tedy hledat třetí stav, ono jádro státu, bez něhož lid zůstává pouhým stádem honěným dobře vycepovanými ohaři?“ uvažuje.

Kritický je k pravoslavné církvi, kterou nepovažuje za morální autoritu, nýbrž za služebníka despocie. Z dnešního pohledu náboženské poměry až přeceňuje – tvrdí třeba, že to budou náboženské třenice, které jednoho dne podnítí v Rusku sociální revoluci, jež pak vypukne pod praporem náboženství. A bude „ještě hrozivější, než z jaké se západní Evropa dosud vzpamatovává“. Nemýlil se, jen - jak dnes víme – ten prapor byl trochu jiný…

Custinův styl psaní je občas rozvláčný, ale tím pádnější je stručné Postskriptum, v němž popisuje setkání se dvěma Evropany, kteří se účastnili roku 1812 tažení do Ruska a skončili v zajetí kdesi v ruském vnitrozemí. Jeden byl Francouz, druhý Ital, konkrétně pan Grassini, bratr slavné Giuseppiny, druhdy dvorní zpěvačky a milenky císaře Napoleona. Custine napřed nechápe, proč bývalí Napoleonovi vojáci po návratu o poměrech v Rusku nepromluvili. Postupně mu dochází, že i lidé nadaní samostatným uvažováním přebírají mentalitu svých věznitelů.

Aniž to tušil, a ještě dlouho před zrodem demokracie v dnešním slova smyslu, vystihl Custine její podstatu, respektive rozdíl oproti autoritativním režimům: „Ve Francii jsem se pokládal za zastánce tuhého systému. Nicméně poté, co jsem na vlastní kůži zažil hroznou disciplínu, přiznám se, že spíš uvítám menší nepořádek prozrazující zdravé jádro než úplnou spořádanost, za niž se platí životem.“

Pro zajímavost připomeňme, že čtyři roky po Custinovi ztratil po pobytu v Rusku „ruské iluze“ Karel Havlíček Borovský. Dnešní Rusko je přirozeně v určitých ohledech bezesporu jiné. Snad vůbec poprvé ve svých dějinách nemá jen cara a šlechtu, úzkou vrstvu úředníků a pak už jen masu primitivních mužiků (respektive komunistickou nomenklaturu a chudý a ponížený zbytek), ale i to, co postrádal Custine, tedy střední třídu (otázka je, jak velká její část žije v zahraničí, včetně Česka). A lze odhadovat, že globalizace a propojenost světa, jakož i fiasko předchozí totality a chaos let devadesátých přiměly despocii navléknout si rukavičky. Možná ale právě proto je dobré si číst autory jako Astolphe de Custine.

---

Dopisy z Ruska: Rusko v roce 1839 Astolphe de Custine

Výrazně politologicky a sociologicky laděné cestopisné dílo z pera francouzského aristokrata a spisovatele (1790 – 1857) po letech na významu nejenže neztratilo, ale naopak nabylo. Často je nazýván „Tocquevillem Ruska“ a význačný ... více

---

Komentáře (1)

Přidat komentář

---