Má-li se v úvodu recenze stručně vylíčit obsah, pak musím na tomto místě mlčet. O ději se vůbec nedá hovořit.
Stručně: je to snůška situací, které již jste četli. Nelze nesrovnávat s originálem, neboť minimálně třetinu knihy tvoří vzpomínky na to, co se jednotlivým osobám stalo v původní knize. Značná část textu je tak pouhým přepsáním, či vědečtěji parafrází toho, co už jsme četli. Autor se snažil ducha původní knihy zachovat zejména snahou o opakování víceméně podobných situací. Kvalitě textu rovněž nepřidává neustálé omílání určitých vět. Například věta: Zapsal jsem si do paměti, že se Saturnina příležitostně musím zeptat, kde získal takové znalosti XY (dosaďte), nebo Chtěl jsem udělat XY, ale slečna Barbora se na mne usmála a já jsem na to zapomněl..se v celé knize, která není nikterak dlouhá, opakuje v mírných obměnách minimálně třicetkrát.
Autor absolutně nebyl schopen vytvořit jakýkoli příběh. Postavy prostě přijedou k dědečkovi a buď vzpomínají na to, co dělaly vloni, anebo si vyprávějí nevypointované příběhy, které Vám ty z loňska připomínají. Každý náznak historky končí hned v zárodku tím, že byl prostě konstatován fakt a dál už to nepokračuje. Lze říci, že po přečtení úvodních podnázvů jednotlivých kapitol můžete rovnou přeskočit na další kapitolu.
Miroslav Macek přivedl na scénu v podstatě jedinou novou postavu, kterou je strýc František, vymyslel mu jakousi osobnost, ale již nepovažoval za nutné vysvětlit, proč by si proboha někdo takový bral tetu Kateřinu, ač se to více než nabízelo.
V celém textu se nacházejí dvě pasáže, u kterých se lze zasmát. Možná by autor byl schopen napsat slušnější text, ale snaha kopírovat originál mu prostě svázala ruce. Nevím, nic jiného jsem od něj nečetla, a nejsem si jistá, že mám chuť se o to pokoušet. I když vlastně svou neschopnost rozvést příběh či přinést alespoň trochu živoucí dialog již autor prokázal zde. Romantické pasáže Jiří + Barbora jsou vůbec to nejtopornější, co kniha nabízí. Zde nebylo moc z čeho opisovat, protože vztah těch dvou byl v originále teprve na počátku. Tedy se autor mohl vytáhnout a předvést, co v něm je. Nedostali jsme však víc, než stokrát opakované věty o kráse Barbořiných očí, úst a lýtek následované očekávanými reminiscencemi loňských rozhovorů a událostí. To, že se slečna Barbora dojme nad pitomým příběhem tety Kateřiny, a že ji Jiří po roční známosti stále neochvějně ve své mysli tituluje slečnou Barborou, je pak už naprostý karambol.
A nakonec Saturnin...k čemu tam vlastně toto léto byl? Kromě několika vyloženě škodolibých naschválů, které neodpovídají zcela jeho charakteru, se dá říci, že se v knize vlastně vůbec nemusel vyskytovat. Lepší název knihy by tak byl Opět jedeme k dědečkovi a vzpomínáme, jak se nám tam líbilo.
Verdikt: hodně špatné a naprosto zbytečné.
Saturnin se vrací
Miroslav Macek
„Slavná humoristická kniha, která baví již několik generací čtenářů, pokračuje!“ Nevypočitatelný sluha Saturnin je zpět! A s ním i další oblíbení hrdinové – laskavý dědeček s novým psím kamarádem Neronem, nesnesitelná teta Kateř... více