Medaili za zásluhy pro Karin Lednickou, prosím!
recenze
Šikmý kostel 3 (2024)
/ Knihožití
Pocházím z Orlové na Karvinsku. I tady kvůli komunisty vynucenému poddolování padaly místním na hlavu domy, které si sami vystavěli. Také jsem z hornické rodiny. Asi i (ale nejen) z těchto důvodů nevnímám monumentální dílo Karin Lednické „jen“ jako emocionální jízdu (což samo o sobě samozřejmě ke čtenářskému zážitku může postačit), ale především jako rehabilitaci (v nejširším slova smyslu), a to hned
v několika ohledech. Jde o rehabilitaci kraje, regionu, havířů obecně i konkrétních (historických) osobností. Šikmý kostel není nabitý „jen“ emocemi, ale také, a to především, cennými informacemi a souvislostmi. Je to dílo skrz na skrz záslužné, proto by také jeho autorka zasloužila Medaili za zásluhy (ano, tu z rukou prezidenta); o Státní ceně za literaturu ani nemluvě.
Je to cesta vedoucí hluboko do čtenářova podvědomí, kdy nás autorka (coby přirozený průvodce) velmi nenuceně bere za ruku a – aniž bychom vůbec nějaký tlak vnímali – , občas jemně zatahá, aby naši pozornost nasměrovala tam či onam. Neříká, co si
o kom či o čem máme myslet, jen nabízí různé, často nové úhly pohledu.
Například ono hloupé klišé, že horníci byli všichni opilci. Občas jej ještě zaslechnu. Mrzí mě to, nejen kvůli mému tátovi a dědečkovi, který fáral od čtrnácti let a rovnou vykonával stejnou práci jako dospělí chlapi, aby pak v roli báňského záchranáře své kamarády doslova sbíral po kouscích. Karin Lednická se čtenáře nepřímo ptá: Jak může pravidelně a ve velkém pít někdo, kdo vstává brzy ráno, kdo chodívá na noční, kdo slouží pohotovosti, pracuje ve čtyřicetistupňovém vedru a nesmí absentovat, aby nebyl označen za sabotéra? Jistě, každý havíř si občas zašel na dvě, tři piva, „spláchnout z hrdla uhelný prach“, ale pít pravidelně a ve velkém? Ano, i to se samozřejmě někdy, u někoho dělo. Takoví pracanti však na šachtě dlouho nevydrželi, a ani vydržet nemohli. Bohužel právě takoví byli nejvíc slyšet. Takoví nejvíc přispěli k výše zmíněnému klišé.
Ukázka, s. 591: Těm se říkalo brigoši. Byly jich ve městě tisíce. Mladí kluci i starší chlapi, kteří uposlechli stranické výzvy a přijeli ze všech částí země, aby na Karvinsku rubali uhlí pro republiku. A samozřejmě aby si vydělali slušné peníze. Náboráři však obvykle zapomněli dodat, co příchozí ve skutečnosti čeká. Zamlčeli nejen strašnou a nebezpečnou dřinu, kvůli níž někteří nováčci utekli po pár dnech, ale taky bezútěšný život vytržený z kořenů, bez rodiny a bez možnosti smysluplně trávit čas, protože nové město stále připomínalo spíše staveniště. Brigádníci se tedy vesměs pohybovali v začarovaném trojúhelníku šachta-ubytovna-hospoda.
Třetí díl Šikmého kostela má tolik rovin a vrstev, že by vydal na desítky recenzí. Pokusím se akcentovat alespoň pár dalších atributů, které dle mého přispívají k síle díla.
Román je tak autentický, jako by jeho autorka osobně prožila každičkou vteřinu v kůži každého z jejích hrdinů. Jako čtenář vždy zajásám, když se najde autor, který nepíše o druhé světové válce, poválečných odsunech či o hlubokém socialismu proto, že tato témata jednoduše táhnou, ale proto, aby něco nového přinesl či osvětlil. To Karin Lednická naplnila dokonale. Odvedla mravenčí až detektivní práci, aby do ní promítla tisíce stran dokumentů, reálné předobrazy postav (do Ženky prý vložila i kus sebe) a v neposlední řadě tzv. těšínský dialekt „po našimu“. Výsledkem je maximální autenticita, jaké v české literatuře dosahuje málokdo, a příliv (pro mě často nových) informací uvedených do souvislostí. Do románové kroniky je propsaný autorčin upřímný zájem o region a křivdy na něm spáchané, proto k nám hrdinové Šikmého kostela promlouvají napřímo, ne jen skrze jakési sklo, jak se to
s obdobnými tématy bohužel často děje.
Autenticitě napomáhá také neuvěřitelné množství detailů. I díky nim čtenář dostává tak plastický obraz, jako by nás autorka jednoduše vyrvala z roku 2024 a vsadila nás do let 1945 – 1961. Tady bych vypíchla třeba perfektní vylíčení urputnosti náborů nových horníků (všechny ty soutěže, rozdávání aut, hornické kroužky, v matematice přepočítávání hornických platů a příplatků,…) nebo pro mnohé zdrcující následky extrémní měnové reformy vyobrazené na konkrétních, dobře zvolených hrdinech.
A pak to připomínání zapomenutého nebo alespoň málo známého: česko-polské konflikty, bývalý karvinský lágr, Doubravská tragédie z února 1949,… ¨
Tím se dostávám ke konkrétním historickým osobnostem, které mají v knize svůj zasloužený prostor, když je Karin Lednická vytahuje téměř ze zapomnění nebo se vypořádává s mýty a obskurními historkami, jež kolem nich a jejich osudů dodnes panují. Za zmínku stojí například Alexander Kanczucký, člověk, jehož odvahu a obětavost komunisté „odměnili“ po svém (nechci spoilerovat), farář Ludvík Sobek, na jehož adresu dodnes putují dehonestující „moudra“ nebo Anna Danielová, silná a inspirativní, bohužel dnes v podstatě neznámá žena, která stála (a mnoho dobrého vykonala) nejen při zajišťování dodávek UNRRA nebo v čele Červeného kříže. I její pohnutý příběh je víc než hoden připomínání. Lednická vynaložila obrovské úsilí na rekonstrukci (nejen) těchto příběhů.
Co komunisté zmizíkovali, Lednická nasvětluje a podtrhuje. Stará Karviná bývala příjemným, moderním městem s honosným zámkem, pivovarem a s krásnými domy či kostely. Dnes neexistuje. Orlová zase bývala centrem vzdělanosti. Teď pravidelně „vyhrává“ titul Nejhorší město k žití (nutno dodat, že na základě ne příliš vhodně a spravedlivě zvoleného balíčku kritérií). Jak a proč se tohle stalo? Tak, že se plány stanovené komunisty musely plnit, za každou cenu. A tak se dolovalo a dolovalo, na úkor bezpečnosti, tím pádem na úkor zdraví, lidských životů, i na úkor existence celého jednoho dvacetitisícového města, kterému Lednická svou románovou trilogií vystavěla důstojný pomník.
V románu se splétá hned několik pomyslných červených nití. Například ta dokladující, že složením zbraní válka nekončí, ale pokračuje v lidských myslích. A krom toho, některé zbraně i po válce zůstaly aktivní, jen se jich nově chopili komunisté: demagogie, lži a manipulace davem.
Vysoce cením také schopnost autorky vysvětlit i těžko vysvětlitelné motivace některých postav tak, že i pro zdánlivě odsouzeníhodné činy najde čtenář pochopení či si dokonce sám nebude jist, jak by se na místě hrdiny zachoval.
V neposlední řadě chci vyzdvihnout podstatně literárnější styl oproti předešlým dvěma dílům, zajímavá přirovnání a metafory, například: Brečí potichu, jenom vylévá slzy z očí. K tomu mám dvě malé připomínky; nebudu mluvit o nedostatcích, protože většina čtenářů to, co mě trochu rušilo od čtení, ani nezaznamená. Škoda, že některé metafory se na malém prostoru několikrát (v minimálních obměnách) opakují – jako třeba nošení huby do podkovy. Stejně tak nepochybuji, že by zrovna Karin Lednická vymyslela originálnější spojení než blesk z čistého nebe nebo stoly se prohýbají pod hromadami jídla. Ovšem, čím jsou tyto tři malé drobnosti v rámci sedmi stovek stran monumentálního díla, že?
Šikmý kostel 3
Karin Lednická
Románová kronika ztraceného města, léta 1945–1961. Jak dlouho trvá válka po tom, co skončí? Navždy, pokud jí člověk prošel. Ptejme se spíše, jak může zaplnit prázdnotu po zavražděných blízkých nebo po uneseném dítěti. Čím bude z... více