Když jsem zjistila, že nový McEwan vyjde ještě letos, skákala jsem radostí – tedy obrazně řečeno. Netrpělivě jsem čekala, kdy se konečně objeví v knihkupectví a já si ho koupím a přečtu. Jistě, je pravda, že ve mně hlodal malý červík pochybností – snažil se mě přesvědčit, že to bude na nic! Ostatně Betonová zahrada je jen jedna a už nic lepšího nepřijde – to vím, ale i tak jsem se těšila a svými obavami jsem se nenechala otrávit. Teď jsem Mlsouna dočetla a mé dojmy jsou všelijaké – rozhodně ale ne nemastné, neslané. Zklamání se nekonala.
To bylo ale zřejmé, je to přece Ian McEwan – to musí stačit!
Hlavní postavou a zároveň i vypravěčkou je Serena Fromeová, dcera anglického biskupa. Její dosavadní život by se dal shrnout docela snadno, je prostě nudný. Serena neprožila nic, co by stálo za zmínku. Jak by taky biskupova holčička mohla? Její největší vášní je literatura – v podstatě jakákoliv. Jenže je to hodné, vychované děvče, a tak místo toho, aby se věnovala knížkám, nebo čemukoliv okolo nich, jde studovat na Cambridge matematiku. Rozhodli rodiče. A jak to tak bývá, když jsou v něčem zapletení rodiče, nikdy to za moc nestojí. Matematika prostě není Serenin obor. Ne snad že by to nezvládala, prostě je průměrná. A to ji ničí. Proto si brzo najde nové vyžití a potěšení v podobě staršího profesora dějin. Ten ji za odměnu, že to byla taková vzorná studentka, sežene příjemné místečko u tajné MI5.
Za nějakou dobu u tajné služby dostane Serena úkol. Konečně. Má se podílet na tajné operaci s krycím názvem Mlsoun. Cílem této operace je vyhledat a posléze financovat mladé, nadějné autory, kteří by se dali využít v protikomunistické propagandě. Holt za Studené války se na obou stranách používaly daleko nebezpečnější zbraně, než jen pušky a granáty. Bojovalo se na všech frontách a všemi možnými prostředky.
Jelikož je Serena pro svou lásku k literatuře dost sečtělá, dostane za úkol získat mladého, začínajícího spisovatele Toma Haleyho. Ti dva spolu udržují čistě pracovní vztah – tedy ze začátku. Serena tuší, že jim to nejspíš dlouho nevydrží – donášení, sledování, kontroly – na dlouho se to nedá ututlat. Ale i tak se konec svého románku snaží co nejvíc oddálit.
Zprvu Mlsoun vypadá jako docela zdlouhavý, někdo by snad řekl nudný. Ovšem kdo zná McEwanovu tvorbu aspoň z části, ví, že je to jen pověstný klid před bouří. O tom můžou svědčit i mnohé Serenou zprostředkované výňatky z Haleyho děl. Takže co se na první pohled zdá jako špionážní román z dob Studené války, tak hned na ten druhý je jasné, že v knize jde spíš o samotnou literaturu, než o politické rozmíšky.
McEwan si tu bravurně zahrává s realitou a fikcí, míchá je dohromady a čtenáři tím předkládá důkaz toho, jak silná zbraň literatura může být. Celý román se vlastně pohybuje na pomezí mezí skutečností a smyšlenkou. Snad každá postava má alespoň dvě tváře, každý před každým něco tají a skrývá. A to nejen pracovně. A že si Serena myslí, že největší obětí je její Miláček Tom, kterému celou dobu lže, tak je na velkém omylu.
Serena, a my s ní, se neustále ocitá na hranici pravdy a lži, a dost často až za ní. McEwan nám nenápadně dokazuje, že pro nás není nejdůležitější pravda, ale jen to, čemu doopravdy chceme věřit. Dalo by se tedy říct, že hlavní myšlenkou celého příběhu je lidská touha po tom klamat a zároveň být klamán.
I když se nekonaly žádné nechutnosti, perverzita, ani nic podobné, Mlsoun mě nad míru překvapil, ohromil a potěšil. McEwan je tu velice vyspělý a jeho román nese víc než kdy jindy skutečnou myšlenku.
Mlsoun
Ian McEwan
Británie roku 1972 čelí hospodářskému propadu, masovým nepokojům a hrozbám teroristických útoků. Bojuje se na všech frontách – i na té kulturní. Tajná služba distribuuje pod zástěrkou různých nadací peníze perspektivním umělcům, k... více
