Mrazivý vítr vane z hor

recenze

Vítr z hor (2019) / CleoXandra

E-kniha A. Wildwooda „Vítr z hor“ náleží již podle titulní ilustrace do široké žánrové rodiny fantasy, která v posledních letech představuje na knižním trhu doslova záplavu. Vzhledem k tomu, že zcela objektivně existuje velice silný čtenářský segment, který tato díla sjíždí jedno za druhým, dá se říct, že autoři mají v případě dobře odvedené práce slušnou šanci oslovit početnou skupinu příznivců.
Hned na úvod musím přiznat, že fantasy není mým šálkem kávy. Kdysi jsem zkoušela číst Tolkiena, ale jaksi to neklaplo, takže jsem nakonec vzala zavděk Jacksonovou filmovou verzí, která mě celkem bavila. Na generaci Tolkienových následovníků pohlížím ostražitě, už proto, že se v této objemné společnosti nachází mnoho plagiátorů bez vlastní invence. Ostatně, toto platí pro literaturu obecně.
Tolik na úvod. Při hodnocení předmětného titulu jsem se snažila odhlédnout od svých osobních sympatií a nastavit si maximálně objektivní přístup.
„Vítr z hor“ (prosím nezaměňovat s Cimrmanovým Vichrem z hor) je úvodní částí (patrně zamýšlené) série Ve válce s Příšerou. Již první stránky naznačily silnou inspiraci severskými hrdinskými eposy. Ve srovnání s třeba již zmíněným Tolkienem je duchovní rovina poněkud upozaděna, byť občas probublá do děje, aby poskytla vyšší smysl všemu tomu udatnému bojování (výrazněji až cca ve dvou třetinách – v zajateckém táboře, během mučení hlavního protagonisty, který měl již nakročeno do říše zemřelých). Závěrečný dialog Živy se Smrtí je jako vystřižený z řecké antické mytologie.
Atmosféra příběhu je soustředěna kolem chrabrých činů, čisté lásky, drsné krajiny a klíčového (a mnohokrát akcentovaného) fenoménu lidské svobody. Líčení oné drsné krajiny ve vazbě na tvrdé životní podmínky vnímá autor jako velice podstatné. Významným aspektem je temná, noirová nálada, načrtnutá s jistou dávkou vznešeného patosu. Příroda je divoká, vůle je nezlomná, odhodlání jde až za hranici sebeobětování. Na straně „zlých“ přívrženců Temnoty jsou coby ničivá zbraň použiti jacísi obludní humanoidi, nikoli nepodobní Tolkienovým skřetům. Nechybí vpravdě naturalistické scény (umučení Sala, zmasakrování nepřátelského oddílu v ruinách starobylého města), ovšem naturalismus je vydatně použit i při popisu sexuálních scén.
Dějová konfigurace působí po většině logicky. Za jediný výraznější lapsus považuji pouze skutečnost, že v horách je roztroušeno množství povstaleckých osad, kde si rebelové žijí nerušeně, pořádají svatby, oslavy, tancovačky – jak tohle mohou vládcové Temnoty tolerovat?
Ústředním motivem heroických příhod je milostný vztah hlavních hrdinů, prchlého otroka Jona a horalské dcery Ya-ny, která nejprve zachrání Jonovi život a pak sama padne do zajetí. Její nápadník se ji vypraví zachránit – doprovázen dvojicí věrných druhů. Jon vítězí silou, houževnatostí a sebezapřením, Ya-na dokáže obstát díky stejným vlastnostem, k nimž lze připočíst sklon k soucitné charitě. Je to vlastně taková pohádka pro větší děti, resp. i pro dospělé děti :). Sledujeme odvěký souboj dobra se zlem, dvou živlů, které jsou v této knize odděleny velice ostrou hranicí. Postavy jsou až na výjimky načrtnuty poměrně černobíle, což je pro daný druh románu typické. Hromadí se rány na těle i na duši, jež zatvrzují lidské srdce, ale uvnitř vždy zůstane dostatek citu.
Co se týče stylistiky: typická jsou dlouhá, košatá, epicky rozvláčná souvětí. Problémem je poměrně časté opakování stejných slov/slovních základů či stejných/podobných slovních spojení (např. na stranách 44 a 45 je v krátkém sledu 6 x použit slovní základ přídavného jména „tvrdý“, což mě teda fakt praštilo do očí). Takový jev mi vždycky evokuje slabší slovní zásobu, ovšem zbytek textu naopak prozrazuje vytříbený cit pro jazyk a výbor vhodných výrazů. Čili zmíněný nešvar přičítám spíše nedostatečně důkladné redakci.
Malá ukázka:
„Nahoře ve zdi je malé okénko, sloužící k větrání. Nahmatala židli, přistavila ji ke zdi, stoupla si na ni a snažila se najít okno. To se jí po chvíli podařilo, otevřela okenici a pokusila se oknem protáhnout. Ale nešlo to, okno bylo příliš malé.“
Co se týče redakce, tak to možná chtělo zapracovat také např. i na kombinaci spisovné mluvy (kterou občas zpestří nespisovné výrazy) s používáním vulgárních výrazů. Tento nedoraz přináší pozoruhodné formulace jako např. „je zde tma jak v prdeli“. Hlavně však neproběhla nesmírně důležitá a v podstatě nezbytná fáze opakovaného proškrtávání textu. Vyprávění je místy zbytečně nabobtnalé, popisné scény zabředají do rozvláčnosti s tendencí opakovat se.
Na druhou stranu je nutno vyzdvihnout nápadité výrazové prostředky, jimiž je text doslova protkán. Jeden příklad za všechny:
„Mlčela a přála si, aby ji to křeslo spolklo, teď hned ukončilo trápení jejího života a navždy se jí stalo hrobem...“
Vysoce hodnotím rovněž kvalitně provedenou korekturu, překlepy ani chyby jsem nenašla. Autor se dokázal vyhnout i logickým chybám, čímž projevil nesmírně potřebnou schopnost nezabloudit v husté spleti postav.
Pojďme na celkové zhodnocení.
Plusy: pěkný vypravěčský jazyk, nápadité formulační finesy, solidně vystavěná konstrukce děje, precizní jazyková korektura.
Mínusy: ne úplně důkladně provedená redakce (stylistické nedokonalosti), přílišná „ukecanost“ textu.
Sečteno podtrženo: snažila jsem se o objektivitu a potlačení svých žánrových preferencí. Knihu hodnotím jako rozhodně nadprůměrnou ukázku literatury svého druhu.

Děkuji autorovi za poskytnutí kopie jeho e-knihy za účelem vypracování recenze.

Recenze je zveřejněna i na mém blogu "Přečteno mezi řádky":
cleoxandrablog.mozello.com/blog/params/post/2311670/mrazivy-vitr-vane-z-hor

Do poklidného Taarského království vtrhli Ságové, uctívači kultu Temnoty, spolu s armádami nelidských chortojů, divokých horských opic posedlých démony. S armádou stvůr se Ságům podařilo podmanit si celý Taar a usednout na trůnu, ... více

Komentáře (0)