Na západní frontě klid

recenze

Na západní frontě klid (1967) 4 z 5

/ stavlamich

Na západní frontě klid - Erich Maria Remarque

Ztracená generace
Pavel Bäumer, německý student gymnázia, po donucení třídního profesora narukuje spolu se svými spolužáky a blízkými přáteli do povinného výcviku, který má za úkol připravit vojáky na odvelení na frontu. Zprvu jsou všichni z takového vlastenectví nadšeni, ale už na výcviku plném šikany a ponižování si uvědomí, že být vojákem není nic jednoduchého a tuší, že v následujících měsících a letech se všichni změní.
Na frontě se postupně poznávají s válkou. S krutou, bolestivou a naprosto nesmyslnou válkou. Naučí se zabíjet, bránit se před zabitím, útočit a pomáhat si, ztratí smysl života a náplní jejich dnů se stává krvavý boj plný strachu na život a na smrt.
Pavlovi přátelé postupně na následky válečných zranění umírají a sám Pavel se ve své existenci ztrácí. Nedokáže se začlenit do společnosti, nemůže se vrátit zpátky k rodině a dělat to, co ho bavilo před válkou. Ztracená generace...

Křik nepolevuje. Ale nemohou to být lidé. Člověk nedokáže tak hrozně křičet.
Katcza říká: "Ranění koně."
...Deterding odchází a kleje. "Rád bych věděl, jak k tomu přijdou. Copak za něco můžou?" Později se k tomu ještě jednou vrací. Jeho hlas je vzrušený, zní málem slavnostně, když dodává: "Řeknu vám, to je největší sprosťárna, že zvířata jsou ve válce."

Všichni jste jistě o tomto knižním titulu, který má na svědomí německý spisovatel Erich Maria Remarque, už slyšeli. Někdo říká, že je rád za přečtení tohoto válečného románu o ztracené generaci (Lost generation), někdo by příběh chlapců z první světové války raději nečetl. Já si však myslím, že své základní motto "Kniha je pokusem podat zprávu o generaci, která byla zničena válkou - i když unikla jejím granátům" si zaslouží a že mi kniha o hrůzách těch čtyř let na začátku dvacátého století řekla vše potřebné, možná až moc.

Jak bláhová, naivní a hloupá jsem byla, když jsem si myslela, že první světová válka byla oproti druhé vlastně normální. Že nebyla tak krutá a nezemřelo tolik lidí, jako v té o dvacet let později. Hloupost! Obě dvě války byly strašné, nesmyslné, vzaly si mnoho lidských životů ať už usmrcením člověka fyzicky, psychicky, nebo obojím. Po přečtení jedné z nejslavnějších knížek právě o životě v první světové válce, o ztracené generaci hochů, kteří už se nedovedli začlenit do běžné společnosti, nemohli se vrátit k rodinám, jsem si uvědomila, jak šťastná mohu být, že v tom nežiju. Že jsem nezažila žádnou válku dvacátého století, že ani mou rodinu nějak strašlivě nepoznamenala. (Jistě, války poznamenají úplně všechny zúčastněné, přátele i nepřátele, obyčejné lidi i nejvlivnější generály a panovníky.)

Dnešní recenze obsahuje spoilery, protože počítám, že většina lidí tuto knihu četla. A pokud ne, možná nebude špatné, když vás na ni připravím...

Pavel Bäumer býval obyčejným studentem gymnázia, měl těsně před maturitou. Rád kreslil, četl, chodil s přáteli ven, bavil se. Když začala válka, byl společně se svými spolužáky, s nimiž se znal většinou od raného dětství, donucen třídním profesorem Kantorkem k narukování na vojenský výcvik, ze kterého měli být všichni později převeleni na frontu, aby bojovali za Rakousko-Uhersko. Mladí kluci se nenechali dlouho pobízet a s myšlenkou, jakými jsou tímto činem vlastenci, se dobrovolně vydali na pospas válce. Vojenský výcvik je měl naučit, jak přežít v neobydlených končinách válečných polí, ale zažili zde především šikanu a ponižování ze strany nadřazeného Himmelstosse. Když se konečně dostali na frontu a jako mladí rekruti byli svěřeni mazákovi Stanislavu Katczinskemu, zjistili, že ve válce se dá přežít, jen pokud budou dodržovat úpně jiná, nová pravidla.

Hrozný pocit cizoty ve mně náhle stoupá. Nenalézám cestu zpátky, jsem vyloučený; ať prosím, ať se namáhám seč jsem, nic se nehne, netečně a smutně tu sedím jak odsouzenec a minulost se odvrací. Zároveň se bojím zaklínat ji příliš usilovně, protože nevím, co všechno by se pak mohlo stát. Jsem voják, toho se musím držet.

Postupem času, jak ubíhají válečné měsíce a roky, vypráví Pavel o svém životě. O bitvách, kdy není nejdůležitější vyhrát nad neznámými lidmi, kteří jim nic neprovedli, ale zachránit si vlastní holý život. O odpoledních, kdy měli vojáci volno a mohli si užívat - kouřit, spát, jíst, bavit se. Alespoň na chvíli se pokusit zapomenout na to, v jaké době žijí. Pavlovi kamarádi, které znal celý život, postupně umírají a on se často utápí ve vlastních myšlenkách. Bez hlubokého ponoření do mysli se neobejde ani dovolenka a návštěva domova, rodného města. Zjišťuje, že i kdyby válku přežil, nedokázal by se vrátit. Neuměl by se smát podivnému humoru vrstevníků, nedokázal by hrdinně vypravovat zážitky z války, nemohl by sedět ve škole a poslouchat, jaké to je venku podle úředníků a jak si představují budoucí tažení rekrutů. Je ztracený, později by byl nazván jedním ze ztracené generace. A s takovými pocity zkrátka nejde žít...

"...Teprve teď vidím, že jsi člověk jako já. Myslel jsem na tvé ruční granáty, na tvůj bodák, na tvé zbraně - nyní vidím tvou ženu a tvou tvář a to, co máme společné. Odpusť mi, kamaráde. Vidím to vždycky příliš pozdě. Proč nám neříkají znova a znova, že vy jste stejní ubožáci jako my, že se vaše matky trápí stejně jako naše a že vy i my máme stejný strach před smrtí, že stejné je umírání vaše i naše, stejná že je bolest - . Odpusť mi, kamaráde, jak jsi mohl být mým nepřítelem? Kdybychom zahodili zbraně a stejnokroje, mohl bys být mým bratrem právě tak jako Katcza a Albert. Vezmi si ode mne dvacet let, kamaráde, a vstaň, - vezmi si víc, neboť už nevím, co si s nimi počít."

Nemůžu říct, že se mi knížka nelíbila nebo hnusila. Pravda, osmdesát procent obsahu a vlastně celá myšlenka knihy je ponurá a nelze ji slovy popsat. Emoce drtí mé pokusy o myšlenky, nedokážu přemýšlet o něčem tak zvláštním a zbytečném, jako je válka. Co lidstvu tohle vyvražďování přineslo? Proč se nepoučilo? Proč pořád převládá nenávist mezi stejnou biologickou rasou? Nicméně v knížce se objevily i pozitivní situace, při kterých se nejen vojáci smáli, ale i já se nad jejich pomíjivými chvilkami štěstí pousmála. Když hodovali v rozbořené vesnici, když se domlouvali s mladými Francouzkami, když pobývali se sarkasticky vtipným pacientem na ošetřovně. Ne, nebylo to vtipné, ale pousmála jsem se tomu. Jeden den se radovali, cpali se husou a řádně to zapíjeli, druhý den bojovali v zákopech o život, hladoví, žízniví, unavení.

Především si ten náš budoár vystýláme matracemi, které přinášíme z domů. Vojenská zadnice také někdy ráda sedí na měkkém. Jen prostředek místnosti zůstává prázdný. Pak sháníme přikrývky a peřiny. Jsou nádherné a měkké. Ve vesnici je skutečně všeho dost. Albert a já nalézáme rozkládací postel s nebesy z modrého hedvábí a s krajkovým přehozem. Při dopravě se potíme jak opice, ale něco takového si člověk přece nesmí dát ujít, zejména proto ne, že to za pár dní bude beztak rozstřílené.

Možná si právě ťukáte na hlavu a říkáte si, že mi to nepřišlo tak strašné, protože tomu nerozumím. Netvrdím, že někdy pochopím první či druhou světovou válku (ostatně kdo je kdy pochopí?), že dokážu odhadnout pocity lidí v těch dobách, ale uvědomuji si strašlivost války. Na příběhu mě však těšilo, že to nebylo, na rozdíl od druhé světové, kdy se židé dennodenně modlili v koncentrácích, tak šílené. Že v těch čtyřech letech nastávali účastníkům války i dny, kdy se mohli zaobírat myšlenkami na něco jiného, než byla právě ta doba. Že měli občas volný den, kdy se bavili úměrně svému věku a zkušenostem. Už nikdy se totiž nedokázali zaobírat tím, čím se zaobírali před nástupem na frontu. Už nebyli dětmi.

Padl v říjnu 1918, v den, jenž byl na celém bojišti tak tichý, že se zpráva vrchního velitelství omezila na větu: Na západní frontě byl klid.
Klesl tváří k zemi a ležel, jako by spal. Když ho obrátili, bylo vidět, že se nemohl dlouho trápit - výraz jeho obličeje byl tak klidný a vyrovnaný, až se zdálo, jako by byl málem spokojený, že to vzalo takový konec.

Ráda bych se na tuto knížku zeptala i vás. Nejen na Na západní frontě klid, ale i na váš názor na první světovou válku, na ztracenou generaci, na zatahování zvířat do války, ... Jak to vnímáte? Proč myslíte, že jsou lidé schopni dělat něco takového, něco tak strašného?

Mé hodnocení:
★ ★ ★ ☆ ☆

KNIHY V MÝCH MYŠLENKÁCH:
1. Proč jsem si vybral/a právě tuto knihu?
Věděla jsem, že ji jednou budu potřebovat k maturitě, navíc jsme si úryvky četli ve škole. Školní čtení mě nebavilo, ale pak jsem se do toho ponořila doma a docela jsem se začetla.
2. Definujte knihu až dvěma slovy (přídavným nebo podstatným).
Ztracená generace.
3. Definujte knihu jedním slovem (slovesem nebo citoslovcem).
Zabíjet.
4. S jakou postavou bych se ztotožnil/a, případně kým bych chtěl/a nebo naopak nechtěla být.
Kým bych asi mohla chtít být? Opět, stejně jako snad ve všech titulech, které jsem v poslední době četla, zkrátka nedokážu někoho takového najít. Ale snad mě to alespoň při této tématice, kterou bych rozhodně nechtěla převtělená do postav zažít, omlouvá.
5. Pokuste se v každém příběhu něco vyšvihnout, ať už je třeba i opravdu velmi špatný, najděte v něm alespoň jedno positivum.
Jak jsem zmínila v textu výše, pozitivní bylo, že dny Pavla Bäumera nebyly pořád jen hrozné. Že nastaly i chvíle, kdy se měl dobře, kdy mohl jíst, pít a spát, smát se (i když trpce).
6. A naopak najděte jedno negativum, ale pouze jedno, cílem je uvědomit si, co Vám na knize vadilo nejvíce, nemusí to být jen chyba v knize (spisovateli, ale třeba i v chování postav.
Vadilo. To je v tomto případě těžká otázka. Nedovedu si ani trochu představit život v prostředí, ve kterém se děj knihy odehrává. Nevím, jak bych reagovala, žila, jestli bych to vůbec snesla. Nicméně mě napadá jedna malá zvláštnost, která snad ani není zvláštní, ale zkrátka bych v dané situaci já reagovala jinak. Když byl Pavel na dovolené, byl (nechtěně) nevrlý k rodině, a zároveň nic neřekl přátelům jeho otce, kteří se mylně hádali o to, jak by měli vojáci postupovat, jak by měli válčit. Já bych mlčet nedokázala.

* v článku jsou použity úryvky z knihy

Na západní frontě klid Erich Maria Remarque (p)

Popisuje krutou realitu války a hluboké odtržení od civilního života německých vojáků vracejících se z fronty. Román podrobně výstižně představuje válečnou realitu takřka s novinářskou precizitou. Neukazuje heroický boj vojáků na ... více