Není to Herriot

recenze

Aligátor v koupelně (2018) / katy238

Ani si na něj nehraje. Tolik k úvodu ke knize příhod veterinárního inspektora z Yorkshiru. Tradici sepisování humorných veterinárních příhod z britského venkova sice věčný James Herriot kdysi začal, ale není fér pak každého dalšího, co něco takového udělá, srovnávat s tím jediným Herriotem.

Ale to, že to není James Herriot přece neznamená, že je to špatné. Jen je to jiné. A to je dobře.

Ke knize samotné. Jak bylo zmíněno, jedná se o soubor příhod veterinárního inspektora. Ne tedy přímo veterináře. Carter Langdale neměl povinnosti stejné jako slavný veterinář, jeho funkce byla spíše úřednicky ochranářská a spolupracující se všemi možnými i nemožnými složkami britské administrativní byrokracie. To však neznamená, že je to nuda. Naopak.

Jakmile mělo zvíře problémy, nastoupil veterinární inspektor, aby pomohl a zkoordinoval, co je v jeho silách. Příhody jsou od klasického a bohužel i u nás dobře známého týraní běžně dostupných zvířat, po nepovolený chov těch vzácnějších. Autor se ale potýkal hlavně s lidmi. Majiteli a mnohdy zároveň i tyrany vlastněných zvířat a i s jich agresí. Nebo bezmocností.

Kniha je samozřejmě hlavně o zvířatech, ale neopomíjí i lidský a sociální náhled každého případu. Ať už jednání s agresivními lidmi nebo pomoc třeba seniorům, kteří sice dělají co mohou, ale na péči o zvíře už nestačí a to pak trpí, jakkoliv je milováno. Každý příběh je zajímavý a u některých pocítíte dojetí stejně jako vztek.

Carter Langdale líčí své historky s nadhledem, ale nelétá přitom v oblacích. V každém příběhu zdůrazní, co se stalo špatně a proč se to vůbec nemuselo stát. Ovšem nemoralizuje. Pouze své kauzy dovádí do úplného závěru. Mnoho případů pochopíte snadno. Zní jako z běžného zpravodajství. Další, a podle jednoho se kniha jmenuje, jsou už poněkud složitější.

Celkově se dá říct, že kniha je velmi povedená. Je psána v první osobě z pohledu autora a rozdělena do rozumně dlouhých kapitol. Každá kapitola má název dle následně předloženého děje a všechny se čtou skvěle. Není to však úplně jednoduché čtení, protože už práce veterinárního inspektora ze své podstaty znamená zvíře v nouzi a některé příběhy jsou neskutečně smutné. I když má kniha být spíše humoristická, lze v ní nalézt mnoho závažných poselství.

Je to však příjemné dílo o populárním tématu zvířecích přátel a pomoci jim. I když každý příběh nemůže mít šťastný konec, v každém je naděje v lepší situaci zvířat. Autor také s touto funkcí začal, aby pro to udělal maximum, není tedy od věci seznámit se s jeho snažením.

Humor v knize nevázne, naopak a pokud ji nezačnete číst s oním pověstným „ale Herriot“, tak máte šanci si užít několik zajímavých vyprávění.

A to se vyplatí.

Autor pracoval dlouhá léta jako inspektor u britské Královské společnosti pro prevenci krutého zacházení se zvířaty a v knize shrnuje nejvýraznější příběhy ze své praxe, zasazené v malebných venkovských kulisách anglického hrabstv... více

Komentáře (0)