Když se řekne Zelda, vzpomenu si spíš víc na Štefana Kingů, než na Francise Scotta Fitzgeralda, potažmo jeho krásnou femme fatale. Americká jazzová éra jde tak trochu mimo mě, nejsem žádný specialista, jen vím, že to mělo – jako každá doba – své plusy i mínusy. Znám pár filmů, hudbu a pár hvězd tehdejší doby. A taky vlastně nějaké spisovatele a díla – především tedy Velkého Gatsbyho. Jasně, F.S. Fitzgerald atd., atd., tečka. Ovšem o jižanské krásce Zeldě jsem se dozvěděla až z téhle knihy. Vím, je to ostuda, ale co už s tím nadělám?
Zelda byla krásná, mladá dcera alabamského soudce. Na jednom večírku koncem první světové války se náhodou potkala s mladíkem jménem Scott. Sem by se mol datovat začátek jejich společného konce. Byli sebou naprosto okouzleni. On byl osobitý, přitažlivý Yankee, ona svéhlavá, jižanka jak z plakátu. Ostatně i jejich zprvu dokonalé souznění bylo jak z plakátu.
Zeldini rodiče byli zásadně proti sňatku – spisovatel je přece něco zcela neperspektivního – a i sama Zelda pociťovala občas obavy. Nebyla si tak úplně jistá. Jenže ta osudovost se nedala přehlédnout, zrušit. Vzali se a začali plně užívat života populárního New Yorského páru. On geniální spisovatel, ona jeho doplněk.
A to je právě to. Za Fitzgeraldovou slávou stojí daleko víc lží, slz a přetvářek, než skutečný život a to, jací byli pár doopravdy. Lidem připadala Zelda jako Daisy z Velkého Gatsbyho? Dobrá, bylo tomu tak, Zelda byla Scottovou múzou, Zelda se vtělila do Daisy. Ze začátku to byla možná sranda, byli oblíbení, navštěvovali večírky, přátelili se se slavnými lidmi, navštěvovali večírky, jezdili do ciziny, byli slavní, pořádali večírky. Jejich život byl v jednom kole, jejich život byl ukázkový – tedy na povrchu.
Jenže celý ten život na oko se jim začínal vymykat z rukou. Každá sranda něco stojí a při spisovatelském příjmu to není nejsnazší. Mnoho dluhů, intriky, sváry, žárlivost, soupeření, alkohol – to všechno mělo dopad na ten pohádkově krásný vztah. A hlavně na Zeldu.
I když svou roli pěkného doplňku svého slavného manžela ze začátku přijala s nadšením, postupem času z toho začínala šílet. Zelda byla až moc velkou osobností, temperamentní, svéhlavá, emancipovaná, talentovaná. Ubíjelo ji žít ve Fitzgeraldově stínu, ubíjelo ji publikovat vlastní tvorbu pod jeho jménem. Ona sama toužila po tom něčeho dosáhnout. Jenže na to už bylo moc pozdě. Už moc dlouho hrála svou roli, už moc dlouho byla jen společenskou představou.
Že Zelda nedopadla dobře, že ji stihla psychická nemoc a že zemřela velmi mladá, tomu se není moc co divit. Já se spíš podivuju tomu, že to vydržela tak dlouho. Muselo to být psychicky naprosto vyčerpávající a zničující. Na Zeldině životě je nejlépe znát, že ta krása, lesk a třpyt má vždycky svou stinnou stránku. Že být ikonou už za svého života znamená nedopadnout dobře.
Jak jsem psala výš, tahle rozporuplná, excentrická, divoká a zlomová doba mě zas tak nezasáhla, ovšem Zeldin osud ano. Autorka se do Zeldy dokázala opravdově vžít a díky svému románovému zpracování a citlivému stylu psaní zprostředkovala její neobyčejný, nelehký život veřejnosti. Veřejnosti, která tuto femme fatale neprávem opomíjí.
Z jako Zelda
Therese Anne Fowler
Když „kráska z Jihu“ Zelda Sayre poprvé poznala Francise Scotta Fitzgeralda, bylo jí sladkých sedmnáct a on měl na sobě slušivou uniformu. Psal se rok 1918 a oba se do sebe okamžitě zamilovali. Staly se z nich vyhledávané celebrit... více
