Neobyčejně obyčejný příběh jednoho neobyčejně obyčejného středoškoláka

recenze

Ten, kdo stojí v koutě (2012) / lapetitedeny

Charlie touží po tom, aby ho někdo poslouchal, ale zároveň nevěděl, kým je. Proto se rozhodne psát dopisy cizímu člověku, protože o něm slyšel, že se na párty nevyspí s holkou, jen proto, že by mohl. Nevíme kdo Charlie skutečně je a komu píše, jediné co víme, jsou slova, která Charlie napsal. Slova, kterými vypravuje o svém prvním roku na střední škole.

Zprvu mi Charlie přišel poněkud dětinský a ubrečený, avšak líbilo se mi a přišlo mi rozkošné, jak se díval na svět nezkaženýma dětskýma očima, tak, jak to lidé v jeho už moc často nedělají. Charlie totiž o věcech a lidech kolem přemýšlel a to více, než je zvykem. Avšak i tak jsem se po těch prvních pár stránkách bála, že se mi knížka nebude líbit tak moc, jak jsem očekávala. A hned na začátku vám řeknu, že jsem se obávala zbytečně, protože se mi líbila.

"A co tvoje oblíbená kniha?"
"Na prahu ráje od F. Scotta Fitzgeralda."
"Proč?"

Uběhlo několik stran a já si zničehonic uvědomila, že už mi Charlie nepřijde ani dětinský, ani ubrečený a že jeho a jeho pohled na svět neskutečně žeru a hlavně, kolik emocí ve mně čtení vyvolává. Charlie je tak pozitivní, chytrý a zkrátka kouzelný, je úžasné kolik má myšlenek a jak moc myslí na lidi kolem sebe, jak moc ho zajímají. Ale rozhodně není dokonalý a vlastně pozoruje ostatní a dbá na jejich štěstí snad i víc než by měl. Také je možná trochu podivínský a někomu zkrátka může připadat trochu divnej, ale myslím, že on sám si to uvědomuje. Rozhodně není člověkem, jakého potkáte na každém rohu. On je totiž nepopiratelně výjimečný.

„Cítím se nekonečně.“

A nejen hlavní hrdina je skvělou postavou, všechny postavy v knize jsou tak neskutečně barevné a reálné, že zkrátka nejde je nezbožňovat.

Na tomhle typu knih mám ráda to, že zkrátka nedokážete předvídat děj a ani se o to moc nesnažíte, prostě se jen necháváte unášet proudem událostí a jste spokojení. Protože stejně jako nedokážete předvídat, co stane ve vašem životě zítra nebo a týdne, s kým se budete bavit a s kým se pohádáte a co kde budete dělat, tak nedokážete hádat, co se bude tít v životě Charlieho. Pozorujete totiž skutečně neobyčejně obyčejný život neobyčejně obyčejného teenagera na střední škole. A přesto je ta kniha skvělá. A v tom tkví to kouzlo.

„A nebe bylo průzračně tiché a já jsem si připadal maličký.“

Ze všech dopisů, které Charlie píše neznámému adresátovi, Charlie doslova dýchá. V každém slovu, v každém písmenku se odráží on sám a to je podle mě ten vrchol schopností psát. Psát tak, jako by to bylo skutečně, jako by hlavní hrdina skutečně existoval a všechno tohle vyprávěl. Jednou věcí totiž je vymyslet skvělý charakter, druhou ale je dokázat psát tak, aby čtenář věřil, že to vše je z pohledu onoho hrdiny. (Něco jiného pak samozřejmě je, pokud je příběh psán z třetí osoby, že.)

Celá tahle kniha má ještě jeden kladný bod, to co Charlie píše, nás nutí se zamýšlet nad jeho slovy a ukazuje nám věci, kterých si sami moc nevšímáme a přitom bychom měli.

„I když není v naší moci změnit to, odkud pocházíme, pořád si můžeme vybrat, kam směřujeme.“

Nevím co říct víc, než jen, že jsem si tohle dílo skutečně zamilovala a Charlie mi přirostl k srdci tak moc, jak jen to je možné, více než kterákoliv jiná knižní postava. Zkrátka ho miluju i se všemi jeho klady i zápory, s celou jeho minulostí, současností i budoucností, ale nemiluji ho tak, jako jiné knižní hrdiny, ne jeho miluju docela jinak. Takovým denyskoidním a nekonečným způsobem řekla bych (a kdo četl, určitě pochopí, na co narážím). Už teď se těším, až si tuhle knihu znovu přečtu, což prostě nepochybně udělám, a budu se do ní znovu a znovu zamilovávat. Vážně je nutné, abych po tom všem, ještě říkala, kolik hvězd ode mě tahle kniha získává?

Když člověk stojí v koutě, může si všimnout spousty úžasných věcí. Ale pak přijde chvíle, kdy je třeba vykročit na parket a začít opravdu žít. Strhujícímu románu Stephena Chboskyho o dilematu mezi nečinností a touhou se dostalo ... více

Komentáře (0)