Mám ráda knihy severských autorů, i když je pravdou, že dlouho jsem po žádné nesáhla. To se však změnilo poté, co jsem se dozvěděla, že nakladatelství Metafora vydalo další příběh Yrse Sigurđardóttir. Myslím si, že tuto islandskou autorku detektivek není třeba dlouze představovat. Její knihy mají u nás, českých čtenářů, skvělé ohlasy, její styl psaní je jedinečný a tato spisovatelka má tu moc, že umí své čtenáře dostat přesně tam, kam si přeje.
Před pár lety jsem od ní četla Ohnivého anděla, který se mi velmi líbil a už tehdy jsem si řekla, že bych si ráda přečetla i nějakou její další knihu. Minulý rok jsem měla trochu štěstí, když jsem v jedné soutěži vyhrála Pamatuji si vás všechny, s bonusem ve formě autorčina podpisu. Tato kniha však ještě čeká v mé knihovně na přečtení, protože bohužel volného času na čtení nemám tolik, kolik bych si přála. A teď přišla na Yrsu konečně zase řada, ale dala jsem přednost jejímu nejnovějšímu počinu s názvem DNA.
Tato kniha na mě zapůsobila svou obálkou, která upoutala mou pozornost a podnítila zvědavost. Spadám do kategorie čtenářů, kteří se při výběru nechají zlákat nejen anotací, ale v první řadě zjevem. Říká se, že člověk nemá soudit podle obalu, ale v případě tohoto příběhu jsem díky obálce měla velká očekávání, která byla vzápětí naplněna do sebemenšího detailu. Na zadní straně obálky jsou zobrazeny dva následující díly této série, na které se můžeme v budoucnu těšit a jejich obálky jsou prostě skvostné!
Nevím, jak to máte vy, ale několikrát se mi stalo, že v případě určitých knih se mi o jejich příbězích dokonce i zdá. A přesně to se mi stalo u DNA. I ve snech jsem přemýšlela, jak by na sebe mohl navazovat děj, co by se mohlo stát a pořád se mi hlavou míhali potencionální vrazi. Již tento fakt u mě velmi ovlivnil hodnocení, protože se mi nestává každou noc, abych se setkávala s postavami knihy, kterou právě čtu.
DNA je prvním dílem nového cyklu, ve kterém se budeme moct setkávat s detektivem Huldarem a psycholožkou Freyjou, která se zabývá traumatizovanými dětmi. Obě dvě postavy na mě zapůsobily důvěryhodně a sympaticky. Oni dva by se ještě neměli teoreticky znát dokud je nespojí první vražda, ale opak je pravdou. Znají se, i když by si své seznámení raději ukryli hluboko do sebe a zapomněli na něj. Jaký je vlastně jejich vztah? A bude vůbec nějaká společná budoucnost kromě té profesní? Líbilo se mi, že jsem své myšlenky nemusela upírat pouze na vraždy a pátrání po vrahovi, ale přemýšlela jsem i nad samotnou dvojicí protagonistů, což bylo příjemným odbočením mým pocuchaným a napjatým nervům.
Má psychická stránka byla narušena hned po první bestiální vraždě, která byla spáchaná v klidu vlastního domova na matce tří dětí a které byla nejstarší, sedmiletá, dcera Margrét nechtěným svědkem, který se v době páchání zvěrstva na její matce, nacházel přímo na místě činu, pod postelí. Kdo by však chtěl ublížit někomu, kdo byl čistý jako lilie, s každým vycházel za dobře a svého manžela nepodvedl? A co by hlavně mohlo být motivem?
Další vražda na sebe nenechá dlouho čekat. Stejně jako v prvním případě, se i v tom dalším jedná o zavražděnou ženu, která se zdá být naprosto bez poskvrny, bez nějaké zjevného důvodu, proč zrovna ona měla zemřít. Vyšetřovatele a detektivy tlačí čas, protože co kdyby náhodou byla v plánu další vražda? V případě těch předchozích byly oběti zavražděny opravdu strašným a nezáviděním hodným způsobem, s pomocí domácích spotřebičů.
Huldar se snažil místo činu interpretovat na základě toho, co se na něm nacházelo. Kromě kuchyňských potřeb tam byla i převrácená židle a vedle ní ležel na podlaze osamělý list papíru popsaný zvláštními poznámkami. Tvořily je nahodilá čísla a propočty, jejichž logika nebyla zřejmá.
Do toho se na místech obou vražd našly listy papíru, které byly popsány různými symboly. Co to má znamenat? Proč si s nimi vrah takto hraje? Jak mu mají co nejrychleji přijít na stopu a zabránit v jeho dalším bezcitném řádění? Líbilo se mi propojení detektivní zápletky společně s radioamatérstvím. Myslela jsem, že v dnešní době je tento specifický druh komunikace již dávno zapovězený, ale potěšilo mě, když jsem zjistila, že nikoliv.
Díky radioamatérství se seznámíme s další neméně důležitou postavou, outsiderem Karlem, který je adoptovaný a je takový zvláštní podivím, který se pyšní dvěma stejně podivnými kamarády. Karl byl normálním vysokoškolským studentem chemie, dokud jednou náhodou nezaslechl podivné vysílání na frekvenci, která ukázala na to, že vysílání pochází od někudy z Islandu. A aby toho nebylo málo, začíná mu tato změť čísel pomalu dávat smysl. Otázkou však zůstává, jakou roli Karl v tomto příběhu ztvární? Na to jsem byla velmi zvědavá, měla jsem svou představu, která však naprosto zklamala.
DNA je pro mě naprosto skvělou knihou, která splňuje veškerá má očekávání na nejvyšší hodnocení knihy. Nejen díky tomu, že je hlavní příběh doprovázen několika vedlejšími ději, ale hlavně proto, že Yrsa mě opět dostala tam, kam chtěla a já pak v závěru knihy jen tupě zírala, i přesto, že veškerá vysvětlení v podstatě dávala smysl.
Rozhodně doporučuji k přečtení nejen vyhledávačům severských detektivek, ale všem, kteří mají rádi napínavé příběhy až do posledních stran a kteří při čtení rádi namáhají své mozkové buňky.
DNA Yrsa Sigurðardóttir
Ve svém domě v Reykjavíku je brutálně zavražděna mladá žena. Jediným svědkem je její sedmiletá dcerka. Když krátce nato dojde k vraždě další ženy, policie je v koncích. Jistý radioamatér zachytává podivné vzkazy, které ho s oběm... více