Nezvaní spolubydlící

recenze

Štěnice (2015) 4 z 5

/ Thanyss

Představte si, že žijete v malém krcálku, kde se musíte mačkat s partnerem a vaším malým dítětem. Kuchyně je tak malá, že když otevřete dvířka od trouby, už se nedostanete do ledničky. Dětský pokoj zastupuje část ložnice oddělená závěsem. Shodneme se, že takto ideální bydlení opravdu nevypadá.

I Susan a Alex nakonec usoudí, že nový byt by jim jen prospěl a tak se pouští do nesnadného hledání ideálního domova za rozumnou cenu. Vskutku obtížný úkol. Ale štěstěna se na naše mladé manžele usměje a sešle jim požehnání v podobě překrásného bytu v dobré čtvrti a prakticky za pár šupů. No nezní to jako pohádka?

Wendtovi jsou ukázková rodinka, oba manželé jsou umělecky založení, ale zatímco Susan sice vystudovala práva, nakonec s prací sekla a s manželovým souhlasem zůstala doma, aby se tak mohla věnovat malování, Alex tak musí oželet své vlastní umělecké cítění a místo „opravdovou“ fotografií se musí živit focením diamantů a hodinek pro katalogy. Takže manžel obětavě dře, aby uživil svou ženušku i s krásnou a úžasnou dcerkou Emmou. Aspoň, že ten byt sehnali za tak dobré peníze.

No, a protože se Wendtovým daří nějak podezřele dobře, pojďme jim ten život nějak opepřit, zdramatizovat, prostě zkazit. Pustíme jim domů breberky. Malé upíry z hmyzí říše. Štěnice!

První polovina kniha je poněkud vláčnější. Postupně se seznámíte s rodinou a dalšími aktéry příběhu, jako je excentrická bytná Andrea, postarší dáma, která před čtyřmi lety přišla o manžela, který ve sklepě domu vymaloval zeď a strop svým mozkem. Nebo starý černoch Louise, který se v domě stará prakticky o veškeré údržbářské práce a přitom po očku sleduje Andreu. Dává na ní pozor. Někdy se mu totiž zdá, že Andrea není ve své kůži.

Ovšem od doby, kdy se objeví první štěnice, začne kniha gradovat. Tyhle malí krvesaví hmyzáci si za svou oběť vybrali zahálčivou Susan, jež místo toho, aby pilně zaměstnávala štětce a na plátno přenášela svá umělecká díla, celý den se většinou stará o spoustu jiných zbytečností, přičemž dcerku nechá na starosti chůvě. Přijdou první štípance. Jenže štěnice není nikde vidět. A pokousaná je jen Susan.

Myslím, že tohle je první knížka, u níž jsem měla neuvěřitelné nutkání se pořád drbat. I když mě prokazatelně nic nekouslo. Susan se totiž drbe neustále a štípanců na jejím těle přibývá. Rozdírá si kůži do krve, znovu si okusuje nehty až na živé maso. A začíná objevovat známky, že štěnice skutečně v bytě mají. Problém je v tom, že tyhle zákeřné padouchy vidí pouze Susan. A ta se začíná chovat víc a víc jako blázen.

Zatímco by tedy první část knihy mohla působit jako sonda do ideální americké rodinky, kde se sice občas objeví na nebi mráček, ale všichni se na sebe pořád vesele usmívají, ve zbytku už se jedná o slušně vystavěný horor, kde budete přemýšlet, komu vlastně šplouchá na maják. Susan? Alexovi? Vám?

Štěnice se čtou rychle, však taky nemají moc stran, ale autor do nich dokázal namačkat to nejpodstatnější a k závěru atmosféru zhutňoval až téměř do nedýchatelna. Je to s podivem, ale po přečtení téhle knihy, by mě s největší pravděpodobností vyděsil víc hmyz, lezoucí mi všude po bytě, než chlap, který by se proti mně vyřítil se sekerou v ruce. Tomu maniakovi ještě pořád můžete utéct nebo se mu přijatelně bránit. Co ale se štěnicemi, které vám zalezou všude a je jich takové množství, že je nestíháte ani zašlapávat? A navíc na vás vykukují i z té knížky? Nevěříte, tak si Štěnice otevřete. Uvidíte, že nekecám…

Štěnice Ben H. Winters

Susan a Alex našli byt snů. Majitelka domu je sice poněkud výstřední a údržbář stále mumlá něco o sklepě, ale za tak nízký nájem by byl hřích ten byt nebrat. Jednoho rána se Susan probudí s divnými štípanci na těle. Každé ráno př... více