Post-apokalyptický román Nikam od Dalibora Váchy vybočuje z řady zbylých autorových knih, které se zabývají historií (ať už jsou beletristické, či nikoliv). Jeho děj se odehrává v Jižních Čechách, které jsou zasaženy invazí neznámých, nejspíše mimozemských bytostí. Lidé umírají, proměňují se v tzv. žrouty, jsou zotročeni - jen hrstka šťastnějších přežívá a musí v "decivilizovaném" světě bojovat o přežití. Bez elektřiny, s nedostatkem vody, potravin, oblečení, léků...
Vyprávění je realizováno er-formou a soustředí se v jednotlivých částech vždy na jednu z několika postav (více k postavám viz níže). Čtenář je bez sebemenšího úvodu či vysvětlení vržen přímo do děje - hned na začátku knihy dochází ke katastrofě, k prvním šokům a křečím. Jak příběh postupuje, jsou odhalovány podrobnosti o invazi i o vetřelcích, ale středem zájmu jsou především postavy a jejich boj o život.
Uvrhnutí přímo do děje v kombinaci s množstvím postav, na které se vypravěč zaměřuje, působí ve výsledku mírně chaoticky. Hned v samém úvodu je vyprávění rozděleno mezi 8 postav, a když se po osmé postavě vyprávění opět zaměří na postavu první, chvilku trvá, než se člověk zorientuje. Já osobně jsem si nakonec zvykl (také proto, že postavy spíše ubývají - umírají - než přibývají) a zorientoval se.
Co se týče stylu autora, ten je osobitý. Je na každém, zda si jej oblíbí, či ne - pro mě to byla druhá varianta. Pomiňme nepodstatné drobnosti jako jsou chyby v korektuře (např. "z" místo "s" v 7. pádě nebo věta ve stylu "ta kuřata jsou hrozný", tedy kombinace spisovného a nespisovného tvaru). Na autorově stylu mi vadila skladba souvětí, jako příklad viz věty "Byt byl plný harampádí, věcí, které by se mohly někdy hodit, podobné skladiště bylo ve vedlejších dvou bytech, které zabrali" (Vácha, 2016, 148), "Přece nezabijí hezké ženské, i kdyby nebyly hezké, mohlo by z nich být dost užitku" (tamtéž, 283) nebo "Náklaďák se nakláněl ze strany na stranu, Karolíně se dělalo špatně od žaludku z výfukových plynů, sama si neuvědomovala, jak už podobným zápachům odvykla" (297). Dále se autor opakuje, např. co se týče popisu bojových scén: srovnejte "Zranění bylo povrchové, ale dlouhé, táhlo se od levé lopatky k pravé kyčli [...]" (35) s "Otevřela se dlouhá rána od pravého ramene až k levému boku, nic hlubokého." (326). Dalším příkladem jsou scény "útěkové" - při některém z útěků postava škobrtla tak, že si málem zlomila kotník; poté se přesně to stejné stalo ještě několika dalším postavám.
Jak už někdo zmiňoval v komentářích, v knize se často vyskytuje něco jako "autoreference" - vnitřní monology postav jsou často tvaru "Kdyby tohle byl skutečně sci-fi román, tak by se čtenář dozvěděl spoustu detailů... Já? Já vím hovno a všichni okolo jsou na tom hůř než já" (316); "Kdyby to bylo v Americe, všichni by byli po zuby ozbrojení puškami [...] tady se zbraně shání mnohem obtížněji" (150). Na můj vkus se takové monology vyskytovaly tak často, až to bylo otravné. Co se také vyskytovalo v monolozích, bylo pseudo-filozofování - postavy se tváří v tvář apokalypse tu a tam zamýšlely nad smyslem své existence, ale výsledný dojem byl nevalný. Buď šlo o všední myšlenky typu "toto je trest pro lidstvo, protože si neváží přírody a ničí ji", nebo ono filozofování bylo rozhovorem, který však netrval ani půl strany (a tedy myšlenka veškerá žádná).
Konečně, naprosto absurdní mi přišla scéna ze stran 210 - 211 (z důvodu spoileru nespecifikuji); pokud k té scéně, respektive k chování postav v ní byl nějaký důvod, tak mi unikl.
Abych nezmiňoval jen negativní dojmy z knihy, překvapením byl zajímavý monolog jedné z postav na straně 313 (opět nespecifikuji, spoiler). A přes všechny nedostatky, které jsem zmínil výše, je Nikam napínavé čtení, kterému nechybí akce a rozhodně mu nechybí brutalita. Jenže to je tak všechno; děj se odvíjí, postavy přežívají a bojují, ale nic hlubšího, komplikovanějšího se neodehrává. V zásadě mi nezáleželo na tom, co se s postavami stane, žádná mi nepřirostla k srdci.
Nikam na mě působilo jako hezká tvář, která by však zasloužila umýt a učesat vlasy. V zásadě je ta tvář hezká, ale něco jí chybí. Proto jen 4 hvězdy (a to blíže ke 3, než k 5 hvězdám).
Primární literatura:
VÁCHA, Dalibor. 2016. Nikam. Praha: Knižní klub. ISBN 978-802-4254-630.
Nikam
Dalibor Vácha
Konec světa nastal jednoho letního dopoledne. Většina lidí se zhroutila v křečích a na místě zemřela, jiní spáchali sebevraždu, další se proměnili v agresivní násilníky, část se stala otroky záhadných „lovců“... Hrstce přeživších ... více
