V době, kdy se stále více stává populární zkracovat slavná klasická díla o méně či více značnou část obsahu vykucháním pasáží, jež by dnešního čtenáře mohly vyděsit, nudit či jiným způsobem odradit od čtení, si jde nakladatelství Odeon pomalu, ale jistě svou cestou a neohroženě se vrhá na vydávání knih, které by se v mnoha případech daly použít i jako vražedná zbraň. Na druhou stranu tak ponechávají příběhu celou jeho duši, aniž by ji násilně osekávali.
Nejnovější oživený příběh se ukrývá v zářivě žlutých deskách, jež chtě nechtě působí radostným a veselým dojmem, což jen umocňuje název a podtrhuje neposedná linka, která je redukovaným úsměvem. Muž, který se směje nám prostřednictvím mluvčího v podobě pera Victora Huga předkládá svůj život. Budete se smát také?
Gwynplaine je sirotek ponechaný za neznámých okolností bandě tuláků, která se s ním vláčí z místa na místo až do osudné noci, kdy se tlupa rozhodne ze strachu z anglických zákonů prchnout z ostrovů a žalující důkaz ponechat napospas osudu na břehu moře očekávajícího hrozivou sněhovou bouři. Tím důkazem je desetiletý chlapec. Dítě znovu osiřelé. Samo uprostřed noci a sněhu. Ve své opuštěnosti však nalézá sílu jít proti větru, proti osudu, proti smrti.
Victor Hugo byl mistr rozsáhlých rozprav a úvah. Básník, politik a filosof. To vše dokázal spojit v úžasný celek, který se ovšem může hlavně zpočátku číst složitěji. Spousta na první pohled nesouvislých událostí a osob zabírá nespočet stran v sáhodlouhých popisech na několik stran. Přesto si postupně nalézáte cestu k malému Gwynplainovi, jehož potulní comprachicos poznamenali nesmazatelným a věčným úsměvem, krásné, ale slepé dívce Dee i ke starému morousovatému komediantu Ursovi a jeho vlku Homovi. Bohatá freska čtyř osudů je vysázena na pozadí Anglie přelomu 17. a 18. století a proti sobě se zde staví ušlechtilost s dekadencí, dobrota s utrpením, zášť s čistou láskou a to vše doprovází sociální rozpory mezi šlechtou a obyčejným lidem, kdy chudáci jsou zašlapáváni vrchností stále hlouběji do bahna.
Muž, který se směje je obžalobou cynické společnosti, která je hluchá k lidskému utrpení a neštěstí. Je výsměchem předpokladu, že bohatství je rovno štěstí. Republika výhružně pozvedá prst proti monarchii.
Smích někdy bolí více než úder pěstí a zanechává rány hlubší než kterákoli jiná zbraň.
Victor Hugo byl mistrný vypravěč, byť místy páchal neskutečně dlouhé literární výlevy, v nichž ovšem čtenář vždy najde něco nového a krutě pravdivého. Bouře se tak dokáže přenést ze stránek přímo do vašeho pokoje, bezduchý viselec, s nímž si pochmurně pohrává půlnoční vítr, se může snadno stát vaší noční můrou. Ironie a cynismus vás místy rozesmějí, místy vás poškrábou ledovým nehtem mezi lopatkami. Úsměv se změní ve škleb, škleb v pláč. Smích dokáže povznést a zároveň utrhat křídla a srazit tvrdě na zem. Během jediného dne se může váš život změnit od základů. Ráno vstanete vstříc novému dni, abyste večer s překvapením zjistili, že jste někdo úplně jiný.
Přestože drtivá většina čtenářů bude mít s panem Hugem spojeny hlavně Bídníky, stojí tento příběh rozhodně za povšimnutí, jelikož má snad všechna plus, která mě zrovna teď napadají: originální zápletku, silné emoce, téměř dýchající postavy, skvělý jazyk vyprávění a nezapomenutelný konec.
Bez debat kniha, která by měla mít své čestné místo v knihovničce.
--- Tiše se celý rozpadal. Míval krev, a tu vypili, míval kůži, a tu mu pozřeli, míval maso, a to mu ukradli. Neprošlo tudy nic, aby si z něho něco nevzalo. Prosinec si od něho vypůjčil chlad, půlnoc děs, železo rez, mor chorobné výpary, květina vůni. Pozvolný rozklad byl mýtné, které mrtvý platil poryvům větru, dešti, rose, plazům i ptákům. Tohohle mrtvého ohledaly všechny temné ruce noci. ---
Muž, který se směje Victor Hugo
Muž, který se směje je romantický a dobrodružný román, plný emocí a napětí od první do poslední stránky. Kočovný herec Gwynplaine se stigmatem znetvořené tváře, který netuší svůj aristokratický původ a bohatství, slepá kráska Dea,... více
Komentáře (5)
Přidat komentář
Opravdu jsem to nebrala jako rýpání, jen se někdy na tohle téma příliš rozohním, takže pokud vyzněl můj příspěvek poněkud příkře, omlouvám se :) Já také pevně věřím, že to bude spíše jen okrajový trend, který mi nebude příliš vadit v případě, že se i nadále budou dát sehnat díla v odpovídající kvalitě pro nás náročnější. Ovšem jestli mi někdo takovým drastickým způsobem vykuchá Zolu, to mi asi švihne :) Sice chápu, že pro někoho může být zkrácená verze přínosná (mám kamaráda, pro něhož je zhmotněním jeho noční můry Vojna a mír), co mi ovšem vadí, je to, že taková kniha je i nadále označena jménem autora, který ovšem příběh sepsal v úplně jiné podobě.
V případě nouze budeme muset vyrazit na obranu Balzaca, Zoly, Huga a dalších nejspíš osobně :)
Já jsem nechtěla rýpat, vážně ne:) A jako milovnice Balzaca mám pochopení pro rozhořčení...musíme doufat, že to budou jen ojedinělé "výstřelky". Na druhou stranu, když si pročtete některé zdejší komentáře...:(
Siena: Já jsem si toho všimla loni, kdy se mi do rukou dostal David Copperfield od Charlese Dickense z nakladatelství Omega. Knížka má něco kolem 250 stran, verze od Odeonu jich má oproti tomu cca 960. Třeba konkrétně nakladatelství Fragment vydalo zkrácené a převyprávěné klasiky, například Bídnící mě tenkrát "praštili" přímo mezi oči (http://www.databazeknih.cz/knihy/bidnici-zkracena-verze-225345). Argumentovali tím, že dnešní čtenáře neláká mnohosetstránkové knižní vyprávění a zkrácená verze je mnohem akčnější a setkala se s kladným ohlasem u čtenářů. V recenzi jsem se o tom zmínila jen okrajově, nechtěla jsem to příliš rozebírat, jen mě prostě jako milovníka klasiky taková redukce mírně řečeno štve. :)
Thanyss, vážně je to trend, zkracování děl? Ano, že jsou mizerné překlady, používají se staré, o tom se tu vedou debaty. Že se náměty převyprávějí do současných reálíí, taktéž. Ale nevšimla jsem si, nedržela jsem takovou knihu v ruce...
Thanyss, teď už by si na zmíněné úpravy troufli zajisté jen blázni:)