Ano, tahle otázka mě napadla už po pár kapitolách knihy. Zjistil jsem totiž, že se nahlas směju, cítím se uvolněný a čtení mi dělá naprostou rozkoš. Uvědomil jsem si, jak velký má kniha přesah, jak vlastně čtenáře nenápadně vychovává a ukazuje návod, jak lépe žít.
Najednou jsem chtěl být také indián, celé dny trávit v lese, poslouchat stromy, zvířata a večer u praskajícího ohně zírat do hvězdného nebe jako oni. Cítil jsem se s nimi šťastný a spokojený. Všechno mi začalo dávat smysl.
Nakladatel knihu prezentuje jako humoristickou beletrii a ona tak na první pohled působí. Ale to se sakra plete. Kniha je duševní terapie, indiány si zamilujete a budete chtít s nimi trávit každou volnou chvilku. Přejel jsem metrem tři stanice a po rychlém vystoupení porazil koš s odpadky.
Moje rada zní: Nečtěte tuhle knížku v metru! Nebude se vám chtít do práce, budete chtít jen číst.
P.S. Knížka není v knihkupectvích pomalu nikde vidět. Kdybych o ní nevěděl od ségry, ani bych na ni nenarazil. A přitom je to novinka. Nakladatel musí být na hlavu, když tohle nepohlídá.
Kniha se skládá z kapitol, vyprávění, které nakonec utvoří celkový příběh. Líbí se mi, že nejsou srovnané chronologicky a informace se dovídáte postupně. Asi nebudu sám, komu příběhy o indiánech chyběly, je to součást mého dětství. Přistihl jsem se, že jednotlivé postavy knihy mám rád, myslím na ně a chybí mi. Říkal jsem si, jsi už zkrátka starý blbec. Ale působí tak na všechny, co knihu četli. Autorce věříte úplně všechno, protože je opravdová, lidská, hluboká. Těším se na pokračování knížky. Co těším. Nemůžu se dočkat.
Jak jsem rodila indiánského syna z kmene Čerokí
Danka Štoflová
Danka Štoflová, autorka úspěšného blogu na portálu iDNES, představuje knižní podobu vtipně a s nadhledem vyprávěných příběhů ze života indiánů kmene Čerokí o velké rodině, muži a dětech, společně žijících na půdě, která indiánům p... více