Před pár dny jsem si docela roztomile vymkla kotník. No, kdybyste to viděli! Zbarvený je jako velikonoční vajíčko a napuchlý do velikosti elegantní sloní nožky. Bolí to jak deset čertů a o chození, no o tom se nedá mluvit. Co jiného bych tedy měla dělat, než si ten svůj pahýl natáhnout a začíst se do nějakého dlouhého příběhu?

Bohužel ale moje knihovna byla mým chutím nedostačující – jako skoro vždycky – a tak jsem na lov do knihkupectví vyslala svojí matičku s instrukcemi, že chci nějakou tlustou knihu s hezkou obálkou.

Pravda, nebyly to moc specifické instrukce, ale po těch desítkách prášků na bolest jsem byla ráda, že jsem byla až tak konkrétní. A možná, kdybych byla konkrétnější, by mi maminka nikdy nepřinesla zrovna Obuvníkovu ženu.

Ciro a Enza se prvně setkali za víc než smutných událostí. Inu, nad hrobem malého děvčátka to nemůže být žádná sranda.

Když Stella zahynula, Enze to vypálilo díru do hrudi – svou mladší sestřičku tolik milovala. Dala by všechno za to, aby ji viděla znovu se usmívat. Jenže už se nedalo nic dělat, teď tu jen stála a čekala, až ten chlapec, co vypomáhá v klášteře, vykope hrob.

Byla to smutná chvíle – pro oba dva – přesto ale ani jeden nedokázali poručit svým srdcím. Romantické povahy by řekly, že to byla láska na první pohled. A asi by měly pravdu. Ciro a Enza v tom byli až po uši od chvíle, co se uviděli.

Bylo to ale krátké setkání, museli se vrátit ke svým povinnostem. Oba už ale předem věděli, že se chtějí znovu setkat. A jistě by se i setkali, kdyby se Ciro nestal svědkem něčeho, čeho rozhodně neměl. A Monsignor z kláštera, ve kterém Ciro a jeho bratr Eduardo žili, byl stejného názoru. Rozhodl se, že oba bratry z jejich jediného domova vyžene.

Cirův osud byl zpečetěný, měl jít do polepšovny, měl opustit svůj domov, bratra i novou lásku. Štěstěna při něm ale stála – tedy aspoň trochu. Jedna ze sester se i přes knězův zákaz rozhodla, že Cira do polepšovny nepošle. Místo toho mu zařídila jednosměrnou cestu za velkou louži, kde se měl v italské čtvrti stát ševcovským učněm.

Inu, zdálo se, že Enzu už nikdy nespatří. Ale to byl omyl, protože i ona se za nějaký čas vydala z italských Alp hledat štěstí do Ameriky. No štěstí – začala jako továrenská švadlena. Ovšem, netrvalo dlouho a jejího obrovského talentu si všimli v New Yorku. A tak se rázem z chudého opomíjeného děvčete stala přední kostýmní švadlena v Metropolitní opeře.

A právě tou dobou se jejich cesty znovu protnuly. Jeden by čekal happyend, jenže na to se tady nehraje. Jejich setkání mělo znovu trvat jenom krátkou chvíli. Přece jen, Enza mířila vysoko a Ciro zase daleko – do své rodné země sužované První světovou válkou.

Řeknu vám, když s touhle knihou máma přišla domů, myslela jsem, že po ní hodím berli. Tou dobou mi vyprchaly utišující léky a mně se vrátila příčetnost. Proboha, proč jsem matce neřekla, že nesnáším utahané historické romány?

No ale byla to moje chyba a tak mi nezbývalo, než začít číst. A hned posléze kulit oči, jak skvělá je to kniha!

Je to tak trochu jako pohádka, romantická, staromódní, provoněná sluncem i alpskými lukami, sýrem a dobrým vínem. Je to spíš jako kdyby autorka nepsala, ale místo toho vzala něčí životy a nechala je napořád žít na svých stránkách.

Prostě si vás to získá – svou jednoduchou krásou a pravdou, totiž že to nejdůležitější je vážně láska.

---

Obuvníkova žena Adriana Trigiani

Příběh dvou lidí, kteří si byli od první chvíle souzeni, začíná krátce po roce 1900 v italské Lombardii. Malý Ciro prakticky osiřel poté, co mu důlní neštěstí vzalo otce, matka se duševně zhroutila a spolu s bratrem Eduardem jej p... více

---

Komentáře (2)

Přidat komentář

---