Osm povídek, osm různých příběhů.

recenze

Kniha povídek, které mě pohladili po duši a dokonce některá z nich i rozbrečela.
S Anthony Doerrem jsem se seznámila díky knize Jsou světla, která nevidíme, což je pro mě jedna z nejlepších knih tohoto roku. Proto další autorova kniha, byla pro mě sázka na jistotu.

Sběratel mušlí se skládá z osmy naprosto různých povídek a téměř ve všech se nachází nějaká ta mušle. Kniha začíná hlavní povídkou o Sběrateli mušlí a proto zřejmě ten název. V těch ostatních jsou střípky, který nás s tou hlavní povídkou spojuje.

S pár povídkami vás trošku seznámím.

První je, jak už jsem psala, Sběratel mušlí. Je to muž, který v mládí oslepl a díky doktorovi, který ho ošetřoval se seznámil s mořem, přesněji řečeno s mušlemi. Uchvátilo ho, že je tolik druhů, každý má jiný tvar, jiné rýhovaní a jiný způsob života. Tím začala jeho láska a závislost, díky které se mu rozpadlo manželství a i jeho syn šel trochu stranou. Jednoho dne, náhodou objeví něco neuvěřitelného, co může zachránit tisíce životů, ale i dokonce zabít.

Druhá se jmenuje Lovcova žena. Jeden lovec, který žije v chatě na samotě, pozná při jednom vystoupení dívku, a to asistentku kouzelníka. Naprosto se do ní zamiluje a nakonec se vezmou. Mary má ale dar. Když se dotkne mrtvého zvířete, naplno v myšlenkách prožije jeho život. Vždycky snila o tom, že bude víc než jen asistentka a to se jí splní, ale za jakou cenu?

Třetí povídka s názvem Tolik šancí je o mladé dívce, jménem Dorotea San Juanová. Celý život se musela vyrovnávat s tím, že byla dcera údržbáře. Jednoho dne ale její otec přišel s tím, že se budou stěhovat a bude z něj loďař. Dorotea z toho byla strašně nadšená, protože to jak pro ní znamenalo nový začátek a její otec měl konečně uznávané zaměstnání, takže se jí už nikdo nebude posmívat. Přestěhovali se do Maine k moři do domečku, který považovala za nádherný. Až tedy na její mámu. Ta v tom viděla ruinu, která spolkne plno peněz. Byla hodně nespokojená a dávala to stále najevo. Dorotea se tím ale nedala rozhodit a žila.

Další povídky se jmenují Dlouho to byl Griseldin příběh, Čtvrtý červenec, Správce, Motanice u Prudké řeky a Mkondo.
Všechny se mi strašně líbily, ale kdybych měla říct, která se mi líbila nejvíc, tak by to byla zřejmě Mkondo. Ve které je láska, archeologie a Tanzánie. Jde tam o to, že Ward jednoho dne potkal dívku, která měla ráda běh. Zamiloval se do ní, ale aby ji získal, musel udělat krok vpřed. Což se mu nakonec povedlo a odvezl si ji domů do Ohia. chtěla to, ale nakonec si tam připadala jak lapená v kleci a nemohla dělat nic, po čem toužila.

Nevím jestli Doerr všechna ta místa navštívil, ale byla tak dobře popsána, že jsem sama měla pocit, že běžím pralesem. Do každé povídky dal něco, co mě naprosto zaujalo, a to i přesto, že každá byla z jiného místa a z jiné doby.
Všechny povídky jsou nenáročné a čtivé, takže knihu jsem nemohla pustit z ruky, dokud jsem minimálně nedočetla povídku. Z každé povídky jsem si mezi řádky dozvěděla, že se máme chytit šance, dokud ji máme. Že by byla škoda se jí nechytit a mohlo by to mít nedozírné následky. Aspoň já jsem to teda v tom viděla.

Co víc říct? Anthony Doerr je opravdu velký autor, který si tu Pulitzerovu cenu opravdu zaslouží a přečtu si od něj vše, co vyjde, jelikož mi jeho styl sedí a zatím mě nezklamal. A popravdě si myslím, že ani nikdy nezklame.

Autor zavádí čtenáře na africké pobřeží i na předměstí Ohia, ukazuje předstíranou pompéznost i boj o přežití v divočině, hojnost přírody i její divokou sílu. Slepý hrdina titulní povídky tráví dny procházkami po plážích Keni s něm... více

Komentáře (0)