Po x letech / a x se blíží nekonečnu / jsem otevřela knížku
Pinocchiova dobrodružství, která vychází v nakladatelství Albatros. I po dlouhé
době, která uplynula od mého prvního setkání s klukem vyřezaným z kousku dřeva,
jsem se bavila. Příhody, které zažije dřevěný panáček s dlouhým nosem jsou vyprávěna
s láskou, humorem. Milé jsou jazykové hrátky,díky překladu Marie a Jana
Holických,
"Dobrý den, mistře Antonie. Co že sedíte na zemi?"
Učím mravence počítat" "Hodně zdaru!"
" Co vás ke mně přivedlo, kmotře Geppetto?" "
Nohy.!" ....a podobné slovní vtípky.
Kluk, kterého řezbář stvořil z kousku polínka mu moc radosti
nedělá. Je to uličník, nezbeda, neposlušný, rád lže a vymýšlí si. A takoví
hrdinové jsou dětem symtatičtí. Mají je rády víc než vzorné školáčky s kterými
si moc legrace neužijí. Ale i výchovný
cíl je v příbězích plně naplněn. Pinocchio, když už jde do tuhého, uzná své
chyby, polepší se, všem se omluví a je mu odpuštěno. Jak je v pohádkách
pravidlem, vše končí dobře.
Pokud by se dětem nedostávalo dost představivosti, např. jak
to vypadá v břiše žraloka, určitě obrázky Heleny Zmatlíkové pomohou popustit
uzdu dětské fantazii.
V knihovně malého čtenáře by měla být tato knížka na čestném místě.
Pinocchiova dobrodružství
Carlo Collodi (p)
Velká klasická pohádka s neobyčejným hrdinou – dřevěným panáčkem s dlouhým nosem – se proslavila po celém světě. Panáček, kterého vyřezal pan Geppetto z polínka a pojmenoval ho Pinocchio, ožil a podstoupil neuvěřitelná dobrodružst... více
Komentáře (1)
Přidat komentář
asam také napsala
Vzpomínky z dětství
Oblékačky, zábava pro malé slečny
Síla odvahy
Děti z Bullerbynu
Boj Davida s Goliášem
Tato kniha je úžasná. Člověk to má zažité jako takovou nevinnou vyprávěnku pro děti, jenže těch rozměrů je tam mnohem víc. Když jsem ji před pár lety (taktéž přibližně po uplynutí jedné věčnosti od prvního přečtení) předčítala předškolní dcerce, dostalo mě např. to, jak je ten příběh syrový. Všechny ty peripetie, kterým jde panáček vlastním přičiněním dost naproti, jsou skutečně dost silná káva.
Zkrátka to není uhlazené, není to psáno s tím, že "vymýšlíme to pro dětičky, takže hezky ťuťuňunu velvet". Možná jste si toho taky někdo všiml, ale přesně tohle odlišuje tu nejlepší dětskou literaturu od průměru a podprůměru žánru. Všechny ty velké pecky to mají: Tolkienovy věci, Alenka, u nás třeba Lichožrouti.
Další podstatný faktor je, že je tu přítomen archetyp, analogie a taková ta cibulovitá vrstevnatost dějového oblouku, což jsou všechno známky klasiky. Pohádka, ta pravá, je totiž ve své podstatě mýtus, resp. mýtus v ní musí být přítomen; jinak je to prázdné, liché, jalové -- jako např. mraky dnešních (nejen) televizních pohádek, kde je sice padesát kouzelníků, případně i duchů, upírů a podobné havěti, ale chybí tomu to jádro, z něhož by se látka rozvíjela a zase se zavíjela zpátky.
Jo, já vím, už jsem toho napřednášela dost. Končím. Ta knížka je jednoduše famózní, v dobrém slova smyslu dojemná, čarovná.