Podmanivý, melancholický příběh plný nejednoznačných postav

recenze

Utonulý kraj (2024) / Suzanne

Meredit zvaná Mer je posledním žijícím vodomágem na ostrovech. Utíká před kralevicem Garanhirem a ví, že se po zbytek života bude muset ohlížet přes rameno a bát se. Ledaže by se jí podařilo získat dostatek peněz, aby si mohla zajistit klidný a bezpečný život. Její učitel a bývalý vrchní královský zvěd Renfrew jí učiní nabídku: Když mu pomůže najít kouzelnou studnu, na jejímž dně leží poklady, tak se o ně podělí, a to že okradou kralevice bude pro oba jen příjemným bonusem.

(Recenze vznikla v rámci dlouhodobé spolupráce s nakladatelstvím HOST. Děkuji :)

A tak se Mer společně Renfrewem, rváčem Fanem, který ve jménu pomsty zaprodal roky života Jinolidu, nevrlým učencem Emrickem, trochu tajemným Gryfem a roztomilým corgim Treforem, který může, ale taky nemusí být Jinolidský špeh, vydávají na nebezpečnou loupežnou výpravu, ze které se nemusí vrátit živí. Jenže se všechno komplikuje, a tak potřebují ještě zlodějku Ifanu, samotnou dědičku cechu zlodějů, s níž má Mer společnou a komplikovanou minulost…

Máte pocit, že tohle už jste někdy četli? Vypadá to tak, že ano. Jenže chyba lávka. Emily Lloyd-Jonesová dokazuje, že i téma „loupeže století“ se dá uchopit a pojednat originálně a překvapivě.

Emily Lloyd-Jonesová se opět inspirovala velšskou historií. Tentokrát vyšla z legendy o králi Garanhirovi, který údajně vládl království, jenž bylo zatopené mořem, ale pojala si ji po svém.

Utonulý kraj je napsaný lehce, čtivě a chytlavě. Nechybí v něm tajemství, chytré a překvapivé zvraty, akce a nebezpečí, lži, polopravdy, manipulace, smrt ani zajímavě pojatý systém vodní magie, protože Mer umí ovládat nejen vodu jako takovou, ale i tu ve dřevě nebo v lidském těle. Utonulý kraj má podmanivou, lehce melancholickou atmosféru, kterou prosvětlují záblesky humoru a náznak romantické linky. Corgi Trefor se slabostí pro cizí boty do příběhu vnáší dávku roztomilosti a pár vtipných momentů.

Emily Lloyd-Jonesová umně a nečekaně pracuje s žánrovými klišé, některá staví na hlavu, jiná obrací naruby, příběh pozvolna košatí a stejně jako voda si razí cestu nečekanými směry a zákruty, postavy odhazují masky a ukazují svou pravou tvář, až nakonec nikdo není jen hrdina nebo zloduch. Emily Lloyd-Jonesová do příběhu zakomponovala myšlenky ohledně dobra a zla, pomsty a smrti a řadu komplikovaných situací, které zkouší hrdiny a nutí čtenáře uvažovat, jak by se v dané chvíli a pod tíhou okolností zachoval.

Utonulý kraj se odehrává ve stejném světě jako Kostischrány, kterým dějově předchází, ale dá se číst i samostatně a příliš nezáleží na tom, v jakém pořadí knihy čtete. Stejně jako u Kostischrán musím vyzdvihnout bravurní překlad Lucie Bregantové. Troufám si tvrdit, že ten český překlad zní líp jak originál.

Utonulý kraj působí na první pohled skoro jako pohádka, za kterou se ale skrývá hluboký příběh, v němž Emily Lloyd-Jonesová stírá pojmy dobra a zla, hrdiny a zlosyny, až zůstávají jen hluboce lidské a uvěřitelné odstíny šedi.

Utonulý kraj je za mě lepší než Kostischrány, i když o něco melancholičtější. Co bychom ale chtěli od příběhu, který vychází z legendy o zatopeném království. Ve stejném světě se odehrává také autorčina novinka s názvem The Wild Huntress a já jen doufám, že se dočkáme i českého překladu, protože v ní by se měl konečně objevit i sám král Jinolidu Arawn, o kterém jsou v Utonulém kraji a Kostischránách jen zmínky.

Nepravděpodobná banda spojenců s nebezpečným úkolem. Osmnáctiletá Mer je posledním žijícím vodomágem na útěku. Kdysi nerozvážně vstoupila do služeb kralevice a na jeho rozkaz vypátrala studny nepřátel. Bezpáteřní kralevic je p... více

Komentáře (0)