Velmi pravdivě napsaná výpověď matky o sedm let trvajícím onemocnění šestnáctileté dcery vzácnou formou autoimunitní encefalitidy, od poměrně dlouhou dobu trvajícího hledání správné diagnózy přes její konečně správné určení, dlouhé léčení, nejrůznější rehabilitace až po doufejme konečné vyléčení.
Je to moc dobře napsané, dojemné, upřímné, působivé. Některé momenty skutečně berou za srdce, děsivě upřímné jsou např. mučivé úvahy matky, zda dokáže skutečně přijmout dceru, pokud by její mozek zůstal trvale poškozený a její osobnost zcela změněná… Velmi jsem obdivovala autorku, ale taky třeba i její maminku - vím z vlastní zkušenosti, jak babičky prožívají každý i mnohem menší problém v rodinách dětí a u vnoučat, když navíc jejich vlastní síly už často ubývají, a taky např. snahu rodičů přes všechny starosti a trápení dopřát dalším dětem v rodině, malým dvojčatům, normální život se všemi jeho drobnými radostmi...
Doporučuji všem, kteří snad musí řešit podobnou starost, pro informaci i posílení, ale i všem dalším – člověk si uvědomí, že zdraví není samozřejmost, nýbrž vzácný dar, a že ve srovnání s takovou nemocí jsou mnohé naše „starosti“ pouhé banality.
Pokoj č. 9
Kateřina Strnadová-Leboutte
Zdrcující autobiografický příběh vyprávěný matkou, jejíž dcera onemocněla autoimunitní encefalitidou. Popisuje v něm všechna úskalí této nemoci, ale i naději na vyléčení. Román, který napsal sám život. Tak by se dal označit pří... více