Nové komentáře u knih Kateřina Strnadová-Leboutte
Pokoj č. 9
„„Cílem knížky není podat odborný medicínský výklad. To lze vyčíst v lékařských odborných studiích, knížkách a na internetu. Nejsem doktor. Jsem jen máma, která měla strach o své dítě.“
„Ale já už dál nemůžu. Nemůžu vidět své dítě, jak se den ode dne mění k nepoznání. Chci nazpátek svoje dítě. Svoje zdravé dítě.“
Při čtení této silné knihy mě především napadalo, že i když si kolikrát myslíme jaké máme problémy a starosti, tak věřme, že v porovnání s příběhem maminky Katky a její dcery Karolíny, jsou to všechno malichernosti :-)
Katka nám nejdříve představuje svůj životní příběh, kde se narodila, jak vyrůstala, jak se seznámila s manželem a otcem svých budoucích dětí - tahle pasáž zabíhala do zbytečných detailů, určitě bych ji zkrátila.
Jakmile začínáme sledovat příběh Karolíny, zvané Káka, která už jako dospívající musela začít bojovat s cukrovkou prvního typu. Aby toho nebylo málo, jednoho dne dostane svůj první epileptický záchvat, který odstartuje horskou dráhu vyšetření, pobytů v nemocnici a dalších záchvatů...Vše se odehrává v Belgii, kde celá rodina bydlí.
Takto to pokračuje až jednoho dne Káka skončí v nemocnici ve velmi vážném stavu a doktoři se snaží přijít na příčinu záchvatu a následných komplikací. Katka slyší stale jen musíte počkat :-( Následná diagnóza zní anti-NMDA encefalitida, nemoc o které zatím nikdo nic moc neví :-(
Celý příběh se nese v duchu boje a bezmoci a také obav, jak skloubit péči o dceru v nemocnici a o další dvě malé děti, které rodiče také potřebují.
Líbily se mi pasáže, ve kterých vysvětlovala kamarádka Iva - lékařka v ČR, Katce vše ohledně léčby, laicky a zbytečně ji nestrašila. Vše je doplněno fotkami :-)
Kniha se mi celkově špatně hodnotí, příběh je velmi zajímavý, jen forma je strohá, spíš deníková, občas se to hůř čte, ale obsahově mě velmi bavila. Ještě mě velmi překvapilo, že určení finální diagnózy, respektive potvrzení podezření, trvalo několik měsíců, v případě akutního stavu pacienta a ještě tak mladého, mi to přišlo velmi zvláštní.
Ale knihu určitě doporučuji, už jen proto, abychom si připomněli, jaké máme v životě štěstí, když máme zdravé děti :-)“... celý text
— kramlinka88
Pokoj č. 9
„Silný příběh. Docela těžce se mi píše nějaký komentář, protože mi přijde nepatřičné hodnotit něčí realitu. Knihu doporočuji - člověk si uvědomí, že se trápí "blbostmi".“... celý text
— cestina_s_linus
Pokoj č. 9
„Tuhle knihu asi nemá smysl hodnotit z beletristického hlediska. Jde o osobní intenzivní zpověď, jejíž výpovědní hodnota spočívá v obsahu, nikoliv formě.
Když se dostanete přes poněkud zbytečně detailní úvod reflektující život v tehdejším socialistickém Československu, určený zřejmě hlavně pro autorčiny belgické přátele, dostane se vám téměř deníkové zpovědi o utrpení, které by člověk nepřál snad ani svému nepříteli. Bolest, beznaděj, strach, bezmoc, zoufalství...
Kniha určitě pomůže těm, kteří zažili něco podobného, ale zároveň může být dobrým návodem i pro ty, co podobných traumat zůstali ušetřeni. Pochopí, že víra, láska, naděje, ale také přátelství, porozumění a ochota pomáhat umí doslova zázraky.“... celý text
— SSTknihy
Pokoj č. 9
„Při čtení takových to knih si člověk uvědomí, co má, když má zdraví. Tato kniha to jasně ukazuje. Ukazuje také, že důležitější než peníze jsou opravdoví přátelé, kteří v nouzi pomohou. Třeba i malá pomoc v takovýchto situacích, které kniha popisuje, je velká pomoc. Muže to být i psychická pomoc přes telefon na velkou vzdálenost. Knihu by si měl každý přečíst. Pokud se někdo dostane do takové životní situace a zvládne ji, tak už pak neřeší maličkosti, zbytečnosti, hlouposti.“... celý text
— DuncanIdaho
Pokoj č. 9
„Skutečný příběh autorky a její rodiny. Autorčina 16letá dcera KAROLÍNA onemocní autoimunitní encefalitidou NMDA. Její dcera postupně přestává mluvit, ztrácí paměť a svou osobnost. Jak to dopadne? Uzdraví se Karolína? To už se dočtete v tomto románu.
Pro každého rodiče je velmi těžké, pokud jeho dítě onemocní a o to zákeřnější je, pokud onemocní chorobou, při které je ohrožen na životě, při které může zemřít. Autorka popsala svůj život (vzpomínky na dětství, seznámení s manželem, narození dětí) a následně popisuje začátek a průběh nemoci Karolíny.
Autorka se s tímto příběhem chtěla podělit s ostatními čtenáři, aby neklesali na mysli a nevzdávali se, i když je to hodně těžké pro všechny. Asi nejhorší ze všeho je, pokud rodiče vidí své dítě nemocné a nemohou jim pomoc. Dali by všechno na světě, aby jejich dítě bylo zdravé.
Určitě to není jednoduché čtení, protože Karolína si toho hodně prožila a vytrpěla! Její oporou byla její mamka, táta a lidé, kteří jim pomáhali. Nad některými událostmi jsem se zarazil, ale bohužel vím, že taková je realita (empatie lékařů při sdělení diagnózy, chování spolužáků vůči nemocným aj).
V knize se nachází také deníkové záznamy, které zachycují autenticitu příběhu.
Myslím si, že je dobře, že autorka vydala tuto knihu, i když vzpomínat na tyto události muselo být velmi těžké a bolestné. Kniha může být útěchou pro všechny pacienty a jejich rodiny, kteří si něčím podobným procházejí.
V závěru se nachází NÁVOD, JAK SE ÚPLNĚ NESLOŽIT ANEB MOJE DESATERO, KTERÉ MI POMOHLO. Autorka uvedla také PÁR SLOV O NEMOCI, ZDROJE, ze kterých čerpala a ODBORNÍCI V EVROPĚ.
Kniha obsahuje černobílé fotografie.“... celý text
— Marekh
