Polibek hada

recenze

Má nejmilejší kniha (2009) / honZic

Markéta Pilátová píše knihy jejichž děj se odehrává v latinskoamerickém prostředí. Ve svém druhém prozaickém textu ovšem přidala hlubší a silnější kořeny. Jaký je tedy text, který se dá směle považovat za epos o „Velikém městě“, jehož předobrazem je Buenos Aires, ale i Sao Paulo?

Román bez hlavního hrdiny má několik vypravěčů, jenž sugestivně líčí své příběhy. Jedním z nich je i had Haré. Symbol hada knihou prostupuje již od samotné obálky. Významy, které se zde k němu vážou, pocházejí zejména z kultury mezoamerické, řecké a křesťanské. V latinskoamerické kultuře symbolizuje moudrost a posvátnou bázeň, zatímco v křesťanství je ztělesněním hříchu a odpudivosti. A co je také důležité i pro knihu – jsou jistým způsobem tajemní. Markéta Pilátová vsadila právě na tyto dva protichůdné pocity, což činí román hloubavým, tajemným a přitom tak smysluplným.

I přesto, že se v knize protíná několik příběhů v rozklenutém časovém období, je symbol hada mezi nimi hlavní spojnicí. Had může přinést smrt i život. Z hadích jedů se totiž vyrábějí jedny z nejsilnějších analgetik, či léky na rakovinu. Hadí jed se ovšem nedá uměle vyrobit, a získávají se proto v hadích institutech. Jeden z nich prostupuje jako „šedá eminence“ celou knihou.

Polibek od hada Harého se dokonce stává hlavním smyslem celé knihy. Jaký to však bude polibek, neprozradím. Mohu říci pouze tolik, že políbení má v knize formu jakéhosi iniciačního rituálu.

Autorka v knize dovedně kombinuje příběhy smrtelnosti i nesmrtelnosti, konečnosti i nekonečnosti. Všechny postavy knihy jsou konfrontovány s hady. Některé více, některé méně. A to ať už se jedná o hady mrtvé, nebo živé. Svět hadů a svět lidí je zde vzájemně spojen. Oba dva světy se doplňují a jeden bez druhého by nemohl existovat. Stejně jako v jiných latinskoamerických románech (např. G. G. Márquez) se díky prolnutí světů dá osud postav pochopit, nikoliv však změnit.

Jako hlavní vyprávěcí postavu bychom mohli označit tatéra. V knize bezejmenného člověka a současně „šamana“. Za celou knihu se nedozvíme jeho jméno. Stále vystupuje jen jako „ten který tetuje“. Je to právě jeho postava, jejž knihu otevírá i zavírá. Jemu patří i ona „nejmilejší kniha“ prostupující celým košatým románem.

Jedná se o knihu Slovanských pohádek, kterou dostal za svoji práci. Často si v ní čte a čtenáři neváhá ve zkratce převyprávět příběhy v ní ukryté. Markéta Pilátová míchá mýty a pohádky latinskoamerického světa s těmi slovanskými a vytváří tak hravé spojení dvou rozdílných světů.

Celou knihou prostupuje symbol hada. Prostupuje jí ovšem také slovanská pohádka O živé a mrtvé vodě, která odkazuje právě k hadímu jedu. Autorka za pomoci několika postav jemně rozplétá klubka příběhů, aby je pomalu na několika místech svazovala dohromady a nakonec z nich utvořila jeden velký uzel.

Nemalé místo mají v knize také sny. Pilátová rozvíjí sny surreálné i nesurreálné, či ty smysluplné v jakési možné rozuzlení příběhu. Ne vždy tím však čtenáře svede na správnou cestu. Spíše mu tím dokazuje, že má text pevně v rukou a může si s ním dělat, co chce a to i přes jistá čtenářská očekávání. Rozvíjí tak myšlenku životní dvojkolejnosti. Život je sen, ale i noční můra.

Kniha ukazuje na to, že žádný život není v rovnováze. Jak žít, abychom porozuměli smrti? Proč svět nemá jasný rytmus? Proč nám hrozí vyhynutí či odcizení? Všechny tyto otázky otevírá kniha současné české autorky. Má nejmilejší kniha je knihou ryzího latinskoamerického magického realismu. Ovšem s českými kořeny a s určitým českým nazíráním. Ale hlavně je to kniha skvělá.

Markéta Pilátová ve svém druhém románu Má nejmilejší kniha čerpá i tentokrát z jihoamerické zkušenosti a provede nás příběhem Hadího institutu a jeho šéfa. Ten v ambiciózní vědecké pýše a posedlosti, která odmítá vnímat morální hr... více

Komentáře (0)