Popelka zakletá v digisvětě

recenze

Umělohmotný třípokoj (2006) / honZic

Každá próza Petry Hůlové je napjatě očekávaná. Autorka bezesporu každou knihou potvrzuje vypravěčský talent a um. Po přečtení útlé knížky Umělohmotný třípokoj si ovšem budete klást otázku proč ho v této knize zahodila? Že je to jedna z nejvýraznějších českých prozaiček posledních let potvrzuje každou svoji knihou. Jenže s každou další se více a více vzdaluje té první.

I když kniha není nijak objemná, tak se čte velice pomalu. 152 stránek nebudete mít přečtené za dvě hodiny, ale takřka za půl dne. Za dobu čtení si několikrát uvědomíte, že vlastně nevíte o čem čtete, takže se budete o několik stránek vracet vzad, což nenávratně zdržuje.

Zjednodušeně řečeno můžeme příběh novely shrnout asi takto: názor prostitutky na svět (na ten její - značně zkreslený a malinký jako skleněná kulička), na současné trendy a hlavně na muže. Autorka se zde za pomoci vypravěčky pokouší o jakýsi rozbor mysli muže.

Vypravěčka není hlavní hrdinkou, jak by se na první pohled mohlo zdát, a dokonce má pro svoje povolání prostitutky jakousi výmluvu. Hůlové tak vtiskla novele rámec prostitutka – záchranářka, hodná a se vším spokojená žena.

Onou výmluvou je tzv. záchrana mladistvých „neochmýřených zandavačků“ . Kvůli tomu je ochotná se před některými klienty převlékat a vypadat co nejmlaději, včetně culíčků a školní brašny. Kvůli tomu se musí udržovat ve formě denním běháním, nebo jízdou na kole. (Ta se ovšem skládá většinou z cesty do obchodního centra a zpět.). Sama však tyto klienty nesnáší a přezdívá je „strýčkopapínci“ .

U Hůlové obvyklá velice pečlivá hra s jazykem je v tomto díle dovedená do krajností (včetně rozdělení pohlaví „zandavák“ a „rašple“ podle obráceného rodového významu).

Celá novela je rozdělena na kapitoly a televizní díly, kterými vypravěčka otevírá „různé šuplíky, které jsou plné tajemství“. Ony šuplíky plné tajemství jsou příběhy z jejího Umělohmotného třípokoje – její „mrdny“.

Klasické kapitoly se odehrávají, nebo pojednávají přímo o tom, podle čeho jsou nazvány (např.: V kabinetu biologie, V archivu). V nich ovšem vypravěčka nefiguruje jako jedna z hrdinů, nebo hrdinek, ale nefiguruje zde vůbec. Kapitoly fungují jako jakési úvodníky k televizním dílům, někdy snad jako intermezza, kde nám vypravěčka vysvětluje a objasňuje svoje myšlenky související s názvem kapitoly.

Významným rysem díla je hlavní postava, kterou není vypravěčka, ale samotný Umělohmotný třípokoj. Místo, kde se vše odehrává, co za vše může a co u ničeho nesmí chybět.

U Petry Hůlové a Jáchyma Topola je psaní ovlivněno kulturním diskursem, který je i v této novele velice patrný. Celou knihu můžeme považovat za návod s názvem: „Co platí na muže a jak s nimi, co nejlépe zacházet.“

V knize je čtenáři vštěpováno, že mít prostitutku je špatné, když jsme ženatí, ale když už to musí být, tak je lepší si zaplatit za kvalitu. A samozřejmostí je klasické poučení, že sex s ochranou je důležitý. A to proto, že „štětky z ulice jsou špinavé, nečisté a bůhví co ještě“. Přesvědčuje nás tedy spíše k prostitutkám privátním, o kterých je vlastně celá kniha. U nich jde přeci o to, aby byl klient, co nejvíce spokojen (do toho údajně patří už třeba jen její vyprané prádlo).

Vypravěčka nám popisuje svůj svět svoji optikou. Nechápe dost věcí a spoustu jich k životu nepotřebuje, ale nemůžeme ji považovat za hloupou. Její optika totiž umí to, co neumí optika jiných lidí. A to odhadnout výborně muže na první pohled, nebo na první telefonický rozhovor.

V textu jsou časté odskoky do filozofických, textových a jiných rovin, což sama vypravěčka omlouvá takto: „jsem totiž intuitivní a snadno se nechávám unést, ale zase se dá věřit tomu, že mluvím, jak cítím, a nemluvím, když necítím nic, a nebo naopak cítím až moc a slova bych nepobrala“. Jako by sama autorka věděla, že tyto odskoky v textu by mohli čtenáře nudit a tak se tímto vlastně přímo omlouvá, ale zároveň vysvětluje, že v nich bude pokračovat dál.

Na některých místech textu se setkáme se spisovnou češtinou, občas až archaizovanou, což se do celkové stavby knihy nehodí. Dokonce to až narušuje základní poetiku díla.

Velká část v knize je věnována touze hrdinky po milujícím muži, o kterém často sní. Byla by pro něj schopna udělat prakticky cokoliv, ale ví, že v jejích letech (považuje se za starou ačkoliv jí je třicet) už to půjde těžko. A to, že by musel překousnout její zaměstnání, také asi nepůjde. Je ochotná kvůli němu zanechat své profese, ale určitě ne hned.

Kniha nám také sděluje tezi, že manželský sex je vlastně hloupost, a proto by měli manželé přistoupit na to, že každý z nich si občas „odskočí“ někam jinam. Vypravěčka ovšem neuznává milence nebo milenky. To bere jako podvod. Spíše má na mysli privátní prostitutky, nebo gigoli a to proto, že ty jim splní touhy, kterých se jim doma nedostává.

Občasné feministické názory v knihách Petry Hůlové jsou již takřka tradicí. Například jedna z myšlenek knihy: muži podvádějí pořád a za každých okolností („ať je to se sekretářkou, milenkou nebo kurvou“)

Za hlavní myšlenku knihy se dá považovat sdělení, že se málo lidí zajímá o „úchyláky, který znásilňujou malý holčičky (…) více lidí se zajímá o opuštěné psy“.

Celkově se kniha snaží upozornit na závažné věci v současném světě. Otázkou však zůstává, zda se jí to dostatečně povedlo.

Čtvrtý román mladé prozaičky přináší do české literatury téma palčivé a přitom výrazně kontroverzní: vyprávění zachycuje zpověď stárnoucí prostitutky, která bilancuje svůj život, vzpomíná na to, co prožila, a místy s humorem a nad... více

Komentáře (0)