Předem upozorňují, že pokud jste na knihu na základě komentářů a hodnocení natěšeni, tak moji recenzi raději nečtěte, protože jediné doporučení, které vám dám, je knihu nečíst. Ještě se musím přiznat, že jsem s knihou skončil na straně 260. Přesto svůj výkon považuji za úctyhodný a stál mě velké množství psychických sil. Dále může text obsahovat několik menších spoilerů.

Anotace slibuje velice atraktivní příběh. V roce 1975 zmizí v městečku Aurora patnáctileté Nola. Pátrání nikam nevede a tak se zdá, že případ nebude nikdy vyřešen. O třiatřicet let později jsou na pozemku Harryho Queberta nalezeny její ostatky. Slavný spisovatel se stává hlavním podezřelým a je zatčen. Do městečka přijíždí Marcus Goldman, také spisovatel, kterému byl Harry v dobách studia mentorem a přítelem. Goldman se pouští do vyšetřování na vlastní pěst, aby očistil jméno svého přítele.

Že to zní zajímavě? Bohužel anotace je jediná část knihy, která za něco stojí.

Začneme u postav. Podle mého názoru je opravdovým uměním stvořit takové množství nesympatických, hloupých, stereotypních a nudných postav. Aby se čtenář dostal do příběhu, potřebuje se s někým ztotožnit, někomu fandit, potřebuje postavu, která mu učaruje. Tady jsem takovou nenašel ani jednu. Kdyby kteroukoliv z postav srazilo přede mnou auto, překročím jí a půjdu s čistým svědomím dál.

Zajímalo by mě, zda se autor alespoň na déle jak pět minut zabýval tím, jak funguje policejní práce. Pokud ano, nedokážu si vysvětlit, jak by mohl policista vyšetřující aktuální případ s Goldmanem probírat vyšetřování, jako kdyby spolu hovořili o počasí, nebo o tom, jaké mají plány na nadcházející víkend. Goldman kam přijde, všichni se s ním baví otevřeně o svých tajemstvích, jako kdyby seděli ve zpovědnici a ne naproti člověku, kterého sotva znají. Nejhorší ze všech byla Marcusova matka. K tomu, aby mě málem dohnala k sebevraždě, jí stačilo jen několik krátkých rozhovorů se svým milovaným synem Marcuskem.

Příklad:
„Maminko, kdybys mě nechala samotného...“
„Pročpak? Tebe bolí břicho? Potřebuješ si pšouknout? Klidně si pšoukni přede mnou, broučku, jsem tvoje maminka.“
„Ne, nechci si pšouknout, maminko.“

Tímhle stylem rozhovor pokračuje dál. Rád bych podotknul, že hlavní postavě je v knize 31 let. Nevím, jestli se autor pokoušel o vtipnou scénu se starostlivou matkou, nebo to opravdu myslel vážně, ale tak jako tak, je to k pláči.

Tím se dostáváme k dalšímu velkému problému, a tím jsou dialogy. Nevím, kolikrát jsem si během čtení řekl, že takhle se snad lidé nikde na světě nebaví. Postavy se neustále oslovují jmény. Nikdy jsem neslyšel rozhovor mezi lidmi, kteří by s každou větou, nebo položenou otázkou svůj protějšek oslovovali jménem.
Vrcholem kýčovitosti byly zamilované dialogy a dopisy mezi Nolou a Harrym, které by možná připadaly trapné dokonce i fanouškům jihoamerických telenovel, nebo německých, romantických filmů z televizní produkce.

Příklad dopisu:
Můj nádherný andílku,
jednoho dne si zatančíme. Slibuju. Jednoho dne láska zvítězí a my nebudeme muset tu svou skrývat. A budeme tančit. Budeme tančit na břehu moře. Jako ten první den. Byla jste tam na pláži tak nádherná.

Příklad dialogu:
„Slibuju.“
„Teď mě požádejte o odpuštění za všechny ty dny, kdy jste mě nechal čekat přede dveřmi a neotevřel mi.“
„Prosím, odpusť mi to, Nolo.“
„Líp. Klekněte si. Na kolena a odprosit.“

Harry si po tomhle dialogu opravdu klekl na zem před patnáctiletou holku a prosil. Myslím, že tahle část hovoří za vše.

Ještě jedna malá ukázka textu, která za mě naprosto definuje kvalitu celé knihy:

Nicméně bylo třeba vyčinit Bobovi, který sice měl košili s kravatou, ale zatím si neoblékl kalhoty, protože v neděli si obvykle mohl číst noviny na verandě jen v trenýrkách. Měl rád, když mu do trenýrek foukalo, větřík mu příjemně chladil chlupaté partie.

Společným mottem Harryho a Marcuse je, že se člověk musí naučit padat a hlavně vstát. Tahle myšlenka se v knize neustále opakuje. Mám pocit, že třináctileté holky na facebooku sdílí méně ohrané citáty.

Za tu slabší polovinu, co jsem přečetl, můžu říct, že nic tak povrchního, hloupého, vykonstruovaného a kýčovitého jsem opravdu nikdy nečetl a tečou mi slzy z toho, když vidím tolik pětihvězdičkových hodnocení a pochvalných komentářů. Jen nevím, zda pláču smíchy nebo smutkem. Pokud někdo staví tenhle román vedle severských detektivek, nebo dokonce nad ně, divím se, že z něj ještě není zelenina, kterou někde McMurphy obírá v kartách o drobný. Dicker chtěl napsat velký americký román a napsal. Je stejný jako Američané. Hloupý a plný velkých, ale prázdných frází. S ohledem na úspěch knihy a dokonce i vítězství v literárních cenách, napálil opravdu hodně lidí. Pokud se dneska hojně prodávají knihy jako tahle, nebo třeba Manželé od vedle, na úkor románů, které mají plnohodnotný příběh a charakter, dost to o nás vypovídá.

Život je příliš krátký, takže s touhle hroznou a tlustou knihou opravdu neztrácejte čas a NEČTĚTE JI. Já blbec si jí dokonce koupil.

---

Pravda o případu Harryho Queberta Joël Dicker

V srpnu 1975 rozbouřila dění v poklidném novoanglickém městečku Aurora děsivá událost – Nola Kellerganová, patnáctiletá dcera místního pastora, záhadně zmizela. Přes rozsáhlé pátraní jako by se po ní slehla zem a případ nebyl nikd... více

---

Komentáře (6)

Přidat komentář

---