Překročím řeku Styx a vezmu si s sebou…

recenze

Opozdilec (2017) / Márinka

Smutek, cynismus, černý humor, absurdita, realita. To vše se vešlo do novely vlámského spisovatele Dimitriho Verlhusta. V německém překladu vyšla kniha pod názvem Knihovník, který byl raději dementní než doma u ženy. Ten odpovídá ději lépe než český Opozdilec.

Čtyřiasedmdesátiletý knihovník Désiré Cordier již nechce dál žít vedle nesnesitelné manželky. Místo, aby od ní jednoduše (dávno) odešel, rozhodne se pro řešení, které ostatní spíše děsí - začne předstírat demenci. Pro svůj klid obětuje svobodu, rodinu i přátele. Nastudoval si všechny příznaky Alzheimerovy nemoci a svým “skvělým” výkonem dosáhl zbavení svéprávnosti a umístění v domově pro seniory Sněženka. Tam se setkává nejen se skutečně nemocnými, ale také se svou první, nezapomenutelnou láskou.

Vezměte si Etienna Thijse z osmnáctky. Tomu taky není ani pětasedmdesát. Celý život to byl nějaká hlava,profesor biologie, průkopnický výzkumník resistence určitých antibiotik a teď blbej jako malovaný sáně. Oblečení si navlíká obráceně, zády dopředu, a vede si album, do kterého si lepí výstřižky z Mňau!, měsíčníku pro milovníky koček. Tristní.

Prostředí ústavů autor velmi dobře zná. Dětství totiž strávil v několika domovech a náhradních rodinách. Proto je jeho popis prostředí ve Sněžence velmi reálný. Od vyhořelých sester přes společné aktivity až po autobusovou zastávku v zahradě ústavu. Také popisy jednotlivých fází demence svědčí o tom, že je svědomitě nastudoval.

Pomineme-li Désirého absurdní rozhodnutí, najdeme na stovce stránek také důležitá sdělení: žít s partnerem, nikoli vedle něj, věnovat se více dětem a přátelům, nejen práci, plnit si své sny… Pro české čtenáře bude určitě překvapivé setkání s Bohumilem Hrabalem. Ale není se co divit, hlavní hrdina je přece knihovník.

Překročím řeku Styx a vezmu si s sebou: tubu zubní pasty (ze srandy), zbloudilý citát Josepha Rotha, podivuhodnou vzpomínku na něžný polibek, jenž jsem však nikdy nedostal, drobky chleba, větší útěchu, než jakou jsem nacházel ve vanilkové koblize, starou drátenickou, touhu po tričku s nápisem ŽIVOT ZAČÍNÁ VE ČTYŘIASEDMDESÁTI, víc naděje než jistoty, že mě na druhém břehu čekají. A dál nic.

V posledním zoufalém pokusu, jak mít konečně pokoj od vlastní manželky, se Désiré Cordier rozhodne, že bude předstírat Alzheimerovu chorobu. S precizností sobě vlastní nastuduje projevy této nemoci a dokáže je předstírat tak dokon... více

Komentáře (0)