Novela čtyřiatřicetileté Jany Šrámkové je protkána všudypřítomnou potřebou hledání. Hledání východisek, sebe sama, milované osoby či domova, který už neexistuje. Detailně se v ní oprašují dávno zapomenuté tvary, vůně, zvuky smíchu i nářku. Zkrátka, slova Šrámkové doslova atakují na všechny smysly, vnímání i emoce. Nutno podotknout, že nevtíravě a místy příjemně hřejivě.
Útlá kniha je rozdělena do tří částí Podnebí, Předpeklí a Zázemí následně rozčleněných do různě dlouhých podkapitol. Časová linie není zcela jednoznačná, dochází k prolínání různých časových rovin v podobě životních etap. Povětšinou se v rámcové povídce ze současného života hrdinky objeví záblesk vzpomínek, který promění místo děje. Střídání však nepůsobí rušivě, naopak podtrhuje asociativní hru, kterou zde Šrámková využívá jako jednu z význačných tvůrčích technik.
Literární subjekt, Jana, se v novele střídavě transformuje do podoby malého ustrašeného děvčátka, ženy balancující na přelomu duševní dospělosti, které neumí přivyknout, a obrací se k babičce s otázkami „Kdo Tě naučil vyrůst? Nebo kdo Tě po nocích trénoval vypadat šťastně. Babičko, já miluju cukrovou vatu.“, ale také novopečené matky, publicistky, dokonce i stárnoucí šedovlasé ženy. Všechna tato Já spojuje nejvýraznější role milující vnučky, která se snaží vyrovnat s hlubokou ztrátou. „Doma vtrhnu do dveří, položím Šimona do postýlky a s bouchnutím se zamknu na záchodě. Svléknu se a dva prsty ponořím hluboko do sebe. Někde tu musíš být. Kde jsi, babičko. Kde Tě mám.“
Neopomenutelnou zvláštností knihy je autorčino poutavé střídání promluv literárního subjektu. Velmi pozitivně kvituji moment, kdy se k promluvě dostává i samotná postava babičky, a prožíváme zážitek s Adinou Mandlovou z její perspektivy. Novele dle mého názoru dodává oživující jiskru atraktivní jinakosti.
Text si žije vlastním životem a zcela nedosahuje stanoveného cíle v incipitu, tedy příběhu o babičce. To však nelze mít Šrámkové za zlé. Naopak oceňuji, že se nejedná o lítostivé vyprávění a zabředávání do různých klišé. A tak spolu s četnými introspektivními momenty prožíváme s protagonistkou i úsměvné situace. „Každá rodina má člena, který vypráví formativní příběhy rodu ve znepokojivě odlišných verzích, tak to má být.“
Bez přehnaného sentimentu, přitom doslova prosycené vůněmi vzpomínek. Tak nenápadně, jako unikají bublinky z lahve minerálky, se objevují v myšlenkách hlavní hrdinky vzpomínky na babičku. Každá bublinka představuje konkrétní zážitek, který se váže ke konkrétní věci, ať už je to zapovězený žlutý gauč, pendlovky nebo obyčejná situace v koupelně. „Oblékla se do šatů a přelakovala vlasy tak, až v koupelně nebylo vidět. Vyhánělas mě, ale já zůstala a kašlala, milovala jsem tu vůni a čpavé řezání laku do sliznice. Chtěla jsem zůstat u toho. U Tebe.“
Z textu vyzařuje nejedna životní moudrost, rčení podtrhující výraznou myšlenku knihy - že si člověk uvědomí, co měl, teprve tehdy, když to nadobro ztratí. „Vdala jsem se dřív, než jsem zjistila, že chci nosit Tvoje jméno nadosmrti. Jako s tím domem v Mýtě (…), kterého jsem si všimla, až když ho prodali. Zahrada, o které se mi začalo zdát, až když si na ní hrály cizí děti. “ Osobnost babičky je úzce spjata s domem, který tvoří ono pomyslné zázemí. Ztracené zázemí.
Díky prožívání bytostně známých situací se čtenář snadno naladí na Janinu vlnu, a stává se tak součástí jejích rutinních nákupů v Albertu, nedělní mše, literárních čtení v Café Fra, dokonce i při touze shodit poporodní kila tančením zumby na Waka-waka.
A tak, jako po náletech zarostly kusy křišťálové vázy do těla babičky Noemi, se mnohé fragmenty z novely dostanou pod kůži nejedné čtenářce. Každý z nás si v sobě jistě nese osobu, která tvoří pomyslný přístav jeho duše.
Zázemí
Jana Šrámková
Druhá kniha autorky románu Hruškadóttir (2008), jednoho z nejúspěšnějších prozaických debutů posledních let, oceněného Cenou Jiřího Ortena. Ani deník, ani vzpomínky, ani obrázky ze života. Drásavá elegie o ztrátě města, domu, poko... více