Zázemí přehled

18.08.2022

U této "rodinné" literatury se vždycky obávám, že to bude jen taková sebestředná sonda do svých záležitostí. Přestože v Zázemí najdeme mnoho velmi konkrétních informací (například střípky z literárního života), které poukazují k autobiografičnosti novely, zdaleka tu nejde jen o intimní zápisky o blízké osobě.
Evokuje to vskutku práci paměti – když vzpomínáme, není to jen tak z ničeho nic, že si člověk sedne na gauč a vzpomíná. Jde o drobné asociace, o slova, která evokují něco známého, co si ani nedokážeme racionálně vysvětlit, o předměty, které jsou napěchované událostmi a vlastními významy. Vypravěčka Zázemí naráží na minulost v regálu s čokoládovými anděly. Psaní Šrámkové tak působí spontánně, ale nikoliv lehkovážně; je to propracovaná mozaika záznamů, které se tu více, tu méně vztahují k babičce.
Celkem hojně jde také o to, jak vůbec něco takového zpracovat. Babička je pro vypravěčku pevný bod, o který se může opřít; na druhou stranu však spojitosti s ní postupně mizí a v jistých chvílích je na místě se jim i vyhnout. Nejde tu však pouze o člověka, ale také o prostor, jež daná osoba obývá. Domek ve Vysoké Mýtě nabývá se všemi těmi maličkostmi zadranými pod kůži až mytického významu. Ztráta prostoru zde působí vskutku chmurně, protože nejde jen o metry čtvereční, ale i o člověka. Text nepůsobí sentimentálně ani ve chvílích, kdy se vypravěčka na babičku obrací skoro až zoufale. Ale není to jen tak z ničeho nic, přechází se ze zdánlivých detailů a banalit do niterných proseb: "Copak bylo opravdu potřeba jezdit pro domácí slepice až na Chlum? Copak jsi sama nemívala slepice, i když jen pár?" Dneska se tomu říká roadtrip, babičko. Pojď, utečeme spolu."
A jasně, nakonec je zde i obsah vzpomínek. Nejedná se však o žádné velké patetické chvíle, ale o drobnosti, na které vypravěčka naráží při chůzi po "obskurních pěšinách": žlutá gaučová sestava, proutíčko, meruňky v knedlících. Šrámková kolem těchto drobností obsesivně krouží, někdy se k nim dokonce vrací v erratách, až do momentu, kdy je propojí s dalším předmětem či současnou situací (mateřství, literární provoz). A pak už nepůsobí jako prostá banalita, ale jako zásadní formující skutečnost.
Šrámková píše velmi osobitě, se spoustou poťouchlých (ale krásných) metafor, ale většinou se vyvaruje ornamentů a dalších stylistických pozlátek. Možná bych jen oželil jednu z posledních kapitol, črtu o konverzi vypravěčky – tam se už možná moc vzdaluje od "pevného bodu" a nenacházím tam spojitost se zázemím. Ale to je drobnost. I tak je pro mě tato kniha jednou z prozaických zázemí české produkce.

Když bylo ještě patro plné babiččiných věcí a já si jela vybrat knížky, už rekonstruovali přízemí. Obnažené základy domu. Podříznout. Podlahy místnosti vykopané do hloubky hrobu. Místo pokojů krátery. Potěšit... Dobře, že jsme se nepotkali. Jak mu to vysvětlit. Že se zlobím, protože izolují, protože nechtějí mít v domě vlhko, protože by rádi světlo v kuchyni, protože ji vyměnili s ložnici. Protože dostali regulérní nabídku, kterou mně nikdo nedal. Protože oni ji přijali, zatímco já bych stejně nemohla.
(s. 43)