Hruškadóttir přehled

18.12.2024

Hruškadóttir je taková malá/velká próza. Malá rozsahem (110 stran), ale za to s velkým vnitřním nábojem. Moc se mi líbil styl autorky.

Křehký, poetický, komorní příběh introvertní dívky Veroniky, která se na čas stala součástí soudržné rodiny své nejlepší kamarádky. Veronika nejen o tyto chvíle, na které postupně vzpomíná, později přišla.
Nechci více prozrazovat, použila bych slova z anotace: "Dá se v oceánu smutku šlapat voda? Existuje dno a stojí za to se od něj odrazit?"

Velmi originální je i název, který má své opodstatnění. Jestli máte náladu na prózu křehkou jako motýlí křídla, přečtěte si Hruškadóttir. Já můžu doporučit.

"Když se smí bez pohlavků, bez zvýšeného hlasu, dokonce i bez zmučených pohledů ztýraných matek rozlévat skleničky a bryndat po ubruse, není se už na světě čeho bát."

"Na otázku, jak se mám, odpovídám vážně nerada. Především proto, že bych to sama ráda věděla, ale jen málokdy v tom mám jasno."

"Jen chodit, koukat do nebe, třídit myšlenky, vymetat pavučiny a zbavovat se dojmů a pocitů jako zkažených potravin, co nestíhám zpracovat ani přes tu jejich strašidelně dlouhou trvanlivost."

"Káva dávno vypitá. Znaly jsme se od narození, od stvoření světa, snad ještě dřív, z dob, kdy svět jako měňavka krystalizoval uzamčen ve Slově."

"Ten nádherně útulný pocit, že mi nemá co utéct. Že na všechno dojde řada. Přijde čas. Stane se v onen den. Že až to bude, tak to bude."

19.09.2024

Je mi úplně jasné, proč tohle dílko získalo Ortenovu cenu, je jiné, divné, psané "literárním" jazykem a rozpitvávají se v něm pocity na atomy. Mě si bohužel nezískalo. Hrdinka mi nebyla příliš sympatická, abych s ní mohla soucítit, některé slovní obraty byly tak moc vymyšlené a vykalkulované, až mě to při čtení rušilo, a v neposlední řadě jsem čekala příběh, kde budou mít hruška i Island poněkud větší role.
Přečtení nelituji, ale můj šálek čaje to tedy vážně není.