Hruškadóttir
Jana Šrámková
https://www.databazeknih.cz/img/books/16_/16513/bmid_hruskadottir-islandska-novela-XFr-16513.jpg
4
425
425
Najít přátelství, prostředí k životu, zbavit se strachu a na prahu dospělosti se „adoptovat“ do fungující rodiny. Dá se v oceánu smutku šlapat voda? Existuje dno a stojí za to se od něj odrazit? Debut Jany Šrámkové vypráví příběh osudové lásky zahrnující víc než jen vztah muže a ženy. Slova jako milovat nebo láska k tomu ale nepotřebuje. Zvláštní autorská cudnost, mistrná technika náznaků a přesných detailů dělají z téhle „islandské“ novely podivuhodné čtení. Kniha získala Cenu Jiřího Ortena 2009.... celý text
Přidat komentář
Je mi úplně jasné, proč tohle dílko získalo Ortenovu cenu, je jiné, divné, psané "literárním" jazykem a rozpitvávají se v něm pocity na atomy. Mě si bohužel nezískalo. Hrdinka mi nebyla příliš sympatická, abych s ní mohla soucítit, některé slovní obraty byly tak moc vymyšlené a vykalkulované, až mě to při čtení rušilo, a v neposlední řadě jsem čekala příběh, kde budou mít hruška i Island poněkud větší role.
Přečtení nelituji, ale můj šálek čaje to tedy vážně není.
Citlivě napsaný příběh o nalezení štěstí a jeho následné ztrátě. Poetické a jemné.
Na stylu psaní Jany Šrámkové oceňuji její poetiku, krásný jazyk, vykreslení obrazů, atmosféry a lidských pocitů. Bylo to pohlazení pro citlivou duši.
(SPOILER)
Hruškadóttir je pro mě sněním o hezké rodině, o přátelství, o lásce. Především příběh lásky tu slouží k potvrzování citlivé a vnitřně nejisté hrdinky. Právě ji dokáže ocenit zkušený starší muž, ze všech lidí právě ona ho, bezmocného, provede údolím smrti... takový daydreaming na papíře, dojemný a současně znepokojivý až strašidelný. Je to kniha bolestně mladá, s typickou sebestředností, hladem po vnějším uznání, touhou být někým novým a škrtnout své danosti (slepá skvrna v podobě hrdinčiny vlastní rodiny anebo pohrdání, s jakým v závěru mluví o svém těle a zlost na Šimona promítá do něj). Smutnou cenou za připoutání k tatínkovské náruči je pozdější neschopnost unést normální, reálný partnerský vztah.
A do živého ťaly Šimonovy laškovné konverzace zastírající strach, bezradnost, prázdnotu, špatné svědomí. Ať není vtipný, ať není vtipný, úpím s hrdinkou. V duchu ho zaklíná, ale sama tolikrát přihodí další repliku, místo aby tu komedii rozetnula.
Krásně a velmi poeticky napsaný příběh o přátelství, lásce, ztrátě a smutku. Jedná se spíše o rozporuplné pocity a myšlenky jedné mladé dívky, která hledá své místo v životě. Byla jsem velmi mile překvapena, jak se mi to líbilo.
Krásně napsaný příběh o přátelství a křehké lásce. Vyprávění plyne jemně a nenásilně a teprve pod jeho povrchem je ukrytý příběh. Průzračná sonda do duše introvertní slečny, která se cítí na světě zbytečná, její hledání, nalézání a ztrácení. Všechno samozřejmé a autentické, měla jsem dojem, že se autorka potřebuje vypsat ze svých niterných pocitů a provedla to geniálně.
i přestože ztratíme milované osoby lusknutím prstů, jsme v dlouhé izolaci od životní radosti a smutek na nás leží jako mokrá deka, tak nakonec nacházíme světlo naděje. Zpočátku nesmělé a prchavé jako lucernička světlušky. Ale přece..blíží se a narůstá..
Veľmi svieže dielo, ktoré ma rozhodne navnadilo, aby som si ešte niečo prečítala od tejto autorky. Dielo jemné, lyrické, o hľadaní miesta v rodine, kde nastanú isté okolonosti, po ktorých musí hlavná hrdinka opäť hľadať samu seba a adaptovať sa na zmeny, ktoré jej zmenili život.
Baže, tohle byla slast.
Sousloví a úvětí hřející jak poměr tepelná energie v poměru s energií světelnou, precizně dávkováná retrospektiva a což je hlavní, postavy samotné jsou na novelu převelice rozvedeny a jejich osobitost je neskonalá. Zaujal mě i "Hanelenin" zájem o severskou (především islandskou) kulturu - sám si lebedím v kultuře estonské, takže pro mne takový sympatický závan.
Vřelé doporučuji všem. Tichyson)
Z knihy jsem nadšená! Od první stránky jsem si vychutnávala krásný jazyk a vyšperkovaná slovní spojení. Nedokážu posoudit, jestli a na kolik se autorka snažila někoho napodobit, ale na mě to působilo autenticky, nenásilně a velmi upřímně. Sama jsem se v některých pasážích poznávala a v tom vždy vidím přínos, když si něco můžu propojit s vlastní zkušeností a zamyslet se nad tím. Jsem ráda, že se mi takový malý poklad dostal do ruky a ostatním vřele doporučuji!
Útlá novela o lásce a ztrátě v různých formách plná lyrických obrazů, originálních metafor a obratů, která tlačí příliš na pilu, než aby mě dokázala skutečně očarovat.
Znáte to, jak se říká, že když je z někoho příliš znát a cítit, že něco moc moc chce, okolí má tendence toho zneužívat? Přesně tenhle pocit ve mně Hruškadóttir vyvolala. Příliš chtěla, příliš toužila, příliš se snažila - připadala mi jako několik zdařilých seminárních prací - pár větších, pár menší - z hodin tvůrčího psaní pospojovaných jednou prostou linií do jediného celku. Ta snaha být jako paní učitelka Fischerová je prostě moc okatá. Snad proto, že paní Danielu považuju za jednu z nejlepších českých spisovatelek a Šrámková se jí v mých očích snažila až moc usilovně přiblížit nebo proto, že těch knih od nedávno dvacetiletých českých talentů jsem v poslední době četla až příliš mnoho - zkrátka to na mě prostě nezafungovalo. I když jsem cítila, že by mělo, protože tenhle malý kotlík obsahuje všechny mé oblíbené ingredience a protože se to skutečně skvěle četlo.
Co se mi ovšem doopravdy moc líbilo (jestli se to tak dá vůbec napsat), byla nevyjasněná tenze mezi Šimonem a Veronikou, to lavírování, ten vnitřní boj, ta absolutní absence řešení, kdy jsou všechny možnosti špatně. Tam se pro mě zračil autorčin obrovský tvůrčí potenciál. Nicméně od vydání uběhlo už jedenáct let, můžeme pro dobro české literatury jen doufat, že nakonec nezůstane nevyužitý.
Čekala jsem něco úplně jiného, příběh odehrávající se na Islandu nebo tak něco... :-) Ale rozhodně jsem nebyla zklamaná.
Trochu nemastná a neslaná kniha o dívce, která se snaží vypořádat se ztrátou svých dvou nejlepších přátel. Kniha o rozkladu rodiny při konfrontaci s osobní tragédií i o síle, jak se zvednout a jít zase dál, pokračovat v životě navzdory neštěstí a smutku. Krásné pasáže se střídají s těmi unylejšími, kterých je v textu bohužel víc. Oceňuji pomalé odkrývání skutečností, ovšem odkrývání někdy snad až příliš protahované. Vztah mladé dívky a otce rodiny je mírně nejednoznačný, spíše platonicky lyrický a intelektuální, než fyzický. Přesto tam něco bublá, něco, co se asi nikdy nedostane na povrch...a asi to je přesně tak dobře.
Odpovídám na téměř poslední komentář (s-reader): nemyslím, že autorka kalkuluje s míněním kritiků či kohokoli jiného a už vůbec si nemyslím, že je zlomyslná. Naopak, připadá mi, jako by tuhle knížečku prostě musela napsat, jako by si něco podobného kdysi prožila, nebo toho byla svědkem. Jenže nejde jen o příběh, ačkoli už ten je skvělý, ale především o jazyk, kterým je vyprávěn, o styl vyprávění.
Ztotožňuju se s většinou nadšených komentářů; pro mě to byl úžasný objev. Další z těch knih, které nakupuju ve velkém a rozdávám je přátelům a příbuzným. Ten, kdo o ni "nezakopne", bude totiž o mnoho ochuzen . . .
Autorovy další knížky
| 2008 |  Hruškadóttir |
| 2013 |  Zázemí |
| 2017 | Dům číslo 226 |
| 2017 | Bratři v poli |
| 2022 | Fánek Hvězdoplavec |
Hruškadóttir je taková malá/velká próza. Malá rozsahem (110 stran), ale za to s velkým vnitřním nábojem. Moc se mi líbil styl autorky.
Křehký, poetický, komorní příběh introvertní dívky Veroniky, která se na čas stala součástí soudržné rodiny své nejlepší kamarádky. Veronika nejen o tyto chvíle, na které postupně vzpomíná, později přišla.
Nechci více prozrazovat, použila bych slova z anotace: "Dá se v oceánu smutku šlapat voda? Existuje dno a stojí za to se od něj odrazit?"
Velmi originální je i název, který má své opodstatnění. Jestli máte náladu na prózu křehkou jako motýlí křídla, přečtěte si Hruškadóttir. Já můžu doporučit.
"Když se smí bez pohlavků, bez zvýšeného hlasu, dokonce i bez zmučených pohledů ztýraných matek rozlévat skleničky a bryndat po ubruse, není se už na světě čeho bát."
"Na otázku, jak se mám, odpovídám vážně nerada. Především proto, že bych to sama ráda věděla, ale jen málokdy v tom mám jasno."
"Jen chodit, koukat do nebe, třídit myšlenky, vymetat pavučiny a zbavovat se dojmů a pocitů jako zkažených potravin, co nestíhám zpracovat ani přes tu jejich strašidelně dlouhou trvanlivost."
"Káva dávno vypitá. Znaly jsme se od narození, od stvoření světa, snad ještě dřív, z dob, kdy svět jako měňavka krystalizoval uzamčen ve Slově."
"Ten nádherně útulný pocit, že mi nemá co utéct. Že na všechno dojde řada. Přijde čas. Stane se v onen den. Že až to bude, tak to bude."