Hruškadóttir
Jana Šrámková
https://www.databazeknih.cz/img/books/16_/16513/bmid_hruskadottir-islandska-novela-XFr-16513.jpg
4
423
423
Najít přátelství, prostředí k životu, zbavit se strachu a na prahu dospělosti se „adoptovat“ do fungující rodiny. Dá se v oceánu smutku šlapat voda? Existuje dno a stojí za to se od něj odrazit? Debut Jany Šrámkové vypráví příběh osudové lásky zahrnující víc než jen vztah muže a ženy. Slova jako milovat nebo láska k tomu ale nepotřebuje. Zvláštní autorská cudnost, mistrná technika náznaků a přesných detailů dělají z téhle „islandské“ novely podivuhodné čtení. Kniha získala Cenu Jiřího Ortena 2009.... celý text
Přidat komentář
Opravdu barvitý jazyk, až moc básnicky pojatý pokud jde o to, na jakou literaturu jsem zvyklý a co je pro mne ještě snesitelné. Nicméně je to jedna z mála knih, které u mne dokázaly vyprodukovat při jejím poslechu slzy. Možná i díky přednesu Lucie Pernetové, který se tak nějak opravdu hodí.
Podle mého názoru jde o velmi silnou výpověď o dnešní společnosti. Kniha není zbytečně upovídaná, Šrámková jde na dřeň a zdá se mi, že mnohem více říká mezi řádky. Bez patosu píše o emocích, o samotě a bezbřehé touze zakotvit.
Nesouhlasím s předchozím komentářem. Školní sloh možná znát je, například v trochu šablonovitých postavách, ale rozhodně kniha nepostrádá ani cit ani sdělení. Síla vztahu hlavní hrdinky k "adoptivní" rodině a zodpovědnost, která se z něj rodí, na mě působily docela silně. Šrámková "má téma" o dost víc než většina jejích současníků.
Kniha je rozhodně zajímavá, ale taky mi připadá psaná na efekt, necítím z ní žádný prožitek, sdělení... Trochu jako obsáhlejší školní sloh, brilantní, ale bez srdce.
Při čtení novely Jany Šrámkové jsem byl poněkud nesvůj. Nemohu jí upřít vypravěčský talent, i mé hodnocení tomu odpovídá. Pro mě je jednoznačně nejpůsobivější část, kde popisuje návštěvu v domě, který jejich rodině patřil a najednou jsou tam sice u přátel, ale cizí. Hloubka, s jakou se do takové situace vciťuje je překvapující. Ale proč jsem byl nesvůj: měl jsem místy pocit, že si autorka pohrává s potenciálními kritiky její knihy. Jako kdyby to bylo zlomyslné mrknutí očkem na upachtěné mužské autory, kteří tak rádi vkládají do svých románů představy, jak se do nich, vlastně do hrdinů jejich románů se kterými se ztotožňují, zamilují dvacetileté dívky a bezmezně je obdivují. Tak co myslíte, byla Jana Šrámková zlomyslná?
Tento debut mladé autorky si určitě zaslouží vaši pozornost. Stačí, když její novele věnujete dvě až tři hodiny svého života. Rozdíl v čase záleží na tom, jak dlouze se budete zamýšlet nad životními náhodami, které přetínají cesty nejen hlavní hrdinky, ale nás všech. Či jak často se budete vracet k jednotlivým někdy velmi sporým zato však nepředstavitelně výstižným větám. Příběh o nevyslovené lásce, o tom, co nám osud odepírá, aby nám v jednu chvíli nabídl bohatě prostřený stůl a vzápětí nemilosrdně strhl ubrus...
Štítky knihy
přátelství rodinné vztahy tragédie melancholie Cena Jiřího Ortena české novely
Autorovy další knížky
| 2008 |  Hruškadóttir |
| 2013 |  Zázemí |
| 2017 | Dům číslo 226 |
| 2017 | Bratři v poli |
| 2022 | Fánek Hvězdoplavec |
Opravdu velmi silná kniha. Pár stránek jsem se "rozkoukávala" a vůbec nevěděla, co od knihy čekat - odlišný styl písma, než na který jsem zvyklá a velmi zajímavý styl podání příběhu, popisu postav a situací. Pasáž o jednotlivých momentech, kdy autorka plakala, byla jednou z nejsilnějších, co jsem kdy četla. Ač je kniha velmi tenká, je v ní silný příběh, u kterého mě nejednou zamrazilo a několikrát přiměje člověka k zamyšlení.