Hruškadóttir
Jana Šrámková
https://www.databazeknih.cz/img/books/16_/16513/bmid_hruskadottir-islandska-novela-XFr-16513.jpg
4
423
423
Najít přátelství, prostředí k životu, zbavit se strachu a na prahu dospělosti se „adoptovat“ do fungující rodiny. Dá se v oceánu smutku šlapat voda? Existuje dno a stojí za to se od něj odrazit? Debut Jany Šrámkové vypráví příběh osudové lásky zahrnující víc než jen vztah muže a ženy. Slova jako milovat nebo láska k tomu ale nepotřebuje. Zvláštní autorská cudnost, mistrná technika náznaků a přesných detailů dělají z téhle „islandské“ novely podivuhodné čtení. Kniha získala Cenu Jiřího Ortena 2009.... celý text
Přidat komentář
Je těžké se vyjádřit k této knize. Ano i ne. To je ten pocit z knihy. Celé to bylo takové pošmourné. Na jednu stranu mě to jako celek překvapivě bavilo (příběh?, styl, vyprávění, nálada knihy), ale na druhou stranu jsem do toho nechtěla moc zabřednout a zatěžovat si hlavu, a tak jsem to místy četla dost povrchně, jen abych se posunula blíž ke konci. Zajímavý zážitek, ale víc už bych do toho nešla.
"Dá se v oceánu smutku šlapat voda? "
"Existuje dno a stojí za to se od něj odrazit?"
Přesně na téhle vlně se celý příběh houpe...
Velmi melancholické, až smutné čtení, nejlépe tak na podzimní časy do ušáku s horkým čajem v ruce....
Krátké a krásné počteníčko. Ač mi to u jiných knih vadilo, zde mi brouzdání do minulosti sedlo. Celé to bylo takové příjemné, uvěřitelné. Nádherně napsané.
Mám dosti rozporuplné pocity. O čem ta kniha vlastně byla? Nevím. A přesto vím. Jako kdyby byla Veronika má stará známá. Jak to skončilo? Těžko říct. Snad Veroniku čekají lepší zítřky.
.
.
.
„Všichni buď umřeli, nebo začali žít. A já zůstala sama.“
8/10 Souhlasím se vším zmíněným, jazykově jde o úžasný román. Příběh jen tak zvolna plyne, jako ze života, takže těžká melancholie a vnitřní hlas hlavní hrdinky nejsou dvakrát nakloněny četbě v pochmurné náladě. (Labyrint, 2008)
Vyhovovala mi kompozice příběhu - narušení chronologie času a místa víc nutí čtenáře udržovat pozornost - občas je moc dobré mít možnost být zapojený a ne jen nasávat příběh jak houba. Zároveň jsem ale měla dojem, jako by autorka prostřednictvím vypravečky chtěla předvést svůj intelekt. Postavy tak pro mě většinu času byly spíš jaksi umělohmotné stroje na pronášení mouder. Mám ráda žánr novely, protože autor(ka) musí na poměrně krátkém prostoru vystavět koompozici tak, aby se vešlo všechno potřebné, proto je často to nejdůležitější neřečené a čtenář to prostě musí cítit - a tak i v téhle knize pro mě bylo nejzajímavější to, co v ní vůbec nebylo.
Tato kniha opravdu nepatří mezi ty, které obvykle čtu. Raději si vybírám knížky, které mají odvíjející se gradující děj, čímž nechci říct, že tady žádný nebyl, jen o něj zase tolik nešlo. Nejsem prostě filozofický typ a tudíž pro mě nejsou melancholické příběhy složené hlavně z popisu pocitů a vnitřních pochodů.
Ale i přes toto moje "křupanství" naprosto chápu, proč kniha získala cenu Jiřího Ortena. Jak už tady bylo mnohokrát napsáno, styl psaní byl krásný, a i když jsem do knihy nebyla vtažena na sto procent, popisy těch nejmenších maličkostí se mi opravdu líbily.
Takže za mě plný počet, a to i přesto že jsem byla ráda, že má knížka jen 116 stránek a můj šálek kávy to prostě není...ale chápu, proč se jiným tolik líbí.
Melancholický příběh, kdy se mladá dívka zamiluje do staršího muže není až tak to hlavní v této útlé knížečce. Krátká novela je především o pocitech v dospívání, o lásce, o ztrátě, také o kráse přírody a věcech kolem. Uchvátí především krásným stylem psaní, hraním si se slovy a po přečtení příběhu je vám trošku "příjemně smutno".
Neobyčejně obyčejná knížka, která vypráví melancholický příběh mladé studentky Veroniky. Autorka si s neuvěřitelnou precizností pohrává se slovy a text se tak nádherně čte. Po stránce jazykové je to naprosto skvostné dílo. Nedivím se, že tento debut vynesl autorce Cenu Jiřího Ortena a moc se těším, až si od ní přečtu něco dalšího :)
Snad jediné, co bych knížce vytkla (ovšem je to jen z mého osobního pohledu) je náboženské, přesněji křesťanské pozadí příběhu, které já osobně moc nevyhledávám, ale zde to s klidným svědomím promíjím. Dále jsem se pak trochu ztrácela v čase - zda autorka právě popisuje minulost nebo přítomnost.
Krásně napsané. Lehoučké prolínání současnosti s minulostí. Rozhodně ne oddychovka, přesto přečteno jedním dechem. Tenká knížečka a v ní všechno - láska, přátelství, smutek, ztráta, touha. Lehoučce skládaná slova, jako kdyby je přivál vánek. Bylo to již moje druhé setkání s tímto pozoruhodným dílkem a opět na něj budu dlouho vzpomínat.
Kraťoučká podmanivá novelka plná emocí, pozitivních i negativních. Psaním autorky - nenápadným, křehkým, laskavým a její hrou se slovy jsem byla naprosto okouzlena. Myslím, že jazykoví fajnšmekři musí mlaskat blahem.
U mě tahle skromná novelka měla ustláno na trnech. Zrovna jsem totiž vzal na milost jinak ignorovanou Czechlit páchnoucí kanclem a historickou vinou na tuctech úrovní, abych narazil na tuctově neumětelský šlendrián "Selský baroko". Ten jsem znechuceně zavřel a vyzvrátil, Hájíčka poslal do háje a stísněně jsem omrkl zbývající hromadu středoevropského literárního šumu.
Šrámkovou jsem si tehdy vybral, protože z oné haldy vypadala jako nejmenší a nejtenčí zlo. Hmm, černobílý artsy-fartsy motiv s hruškou. Islandská novela... Do toho ten vzorek na záložce. A ještě tajemně se tvářící Džejn... v pološeru.
Přepadlo mě mdlo, které cítím při pohledu na teleshopping nebo product placement na YouTube. Automaticky mi totiž naskočilo, že řady protekčních paraliterátů rozšířila urozená dcerunka majitele sítě samoobsluh -- ale nezalekl jsem se.
A dobře jsem udělal. Přestože příběh jako takový nikoho ničím nepřekvapí a oceněné autorce jsem ani na chvíli nevěřil, že něco takového prožila, dostal mě její vypravěčský hlas.
Šrámková píše krásně lehce, melodicky a laskavě, takže je skoro jedno, co vlastně píše. A i když kniha chvílemi působila naivně, nikdy nebyla pitomá. Necítil jsem se hluboce filozoficky obohacen ani stimulován k rozjímání o smyslu revolučních snah jak po Běsech Fjodora Michajloviče, ale poslechnout si Debussyho rozhodně není ztráta času.
Číst Šrámkovou je podobné jako poslouchat hezkou hudbu. Na mé duši zanechala příjemně sladký šrám.
Na tuto krásnou a smutnou knížku jsem narazila úplnou náhodou a jsem za to ráda. Příběh o nalezení a ztrátě přátelství psaný lehce a barvitě. Na to, ze je to autorčina prvotina smekám!
Po dočtení se ve svých pocitech vůči knize rozcházím a těžko se mi hodnotí. Připadám si, jako bych při čtení klopýtala po kamenité cestě a jen občas se prošla malým kouskem cesty bez šutrů. Ty myšlenkové pochody, přeskakování odnikud někam a zase zpátky, mi nejsou moc blízké, přesto je kniha něčím nepopsatelným přitažlivá.
Zvláštně melancholická a plná emocí a citů.
Po dočtení se mi vybavil začátek básně od Zuzany Trojanové:
Přicházíš jako na počátku světa
a s tebou rok dvanácti stesků dvanácti moří.
Jsi stále krásná, ale už jsi jiná světem,
kam ani po špičkách nechci….
Zvolený styl psaní je prostě úchvatnost sama... má písmenková duše se rozplynula a úplně nestydatě si užívala každou stránku... to libování si ve slovech a hraní si s písmenky mou čtenářskou bytost zavrtává hluboko do ušáku s nesmírným požitkem... každou větu se mi chtělo vtisknout hluboko do sebe... příběh o osudovém přátelství... smutku... lásce pečlivě uschované mezi řádky... tak trochu prostě skvostně odvyprávěný život...
Příběh o ztrátě a vyrovnání. O rozhořčení i lásce mnoha rovin. Příběh, co mě ve čtyřiadvaceti vrátil zase na střední - ani tehdy jsem nechápala, proč a co to my holky vlastně děláme, čeho se snažíme docílit, co cítíme. Nevím, jestli to přesně vyjadřuje vypravěčku, nebo můj vztah k jejímu vyprávění.
Mám odpor k tématice mladá_dívka-láska-starší_muž, ať už se ho dotkne dílo jakkoli. Zde to je a musela jsem se překonávat. Šlo to jen proto, že jsem chtěla zjistit, o jakou formu tohoto vztahu jde. Vyřčeno ale není vše a mohla jsem si domýšlet, co se týče nějakých momentů a intencí. Přitom je naopak přesně popsáno prostředí, příroda, vzduch, detailní drobnosti o jídle... To je taková kombinace, která mi sedí. Co mi nesedělo byly postavy. Vypravěčka je konzistentní, ale činy a reakce ostatních jsou mi na hony dávají. V kontextu snad smysl dávají, ale nedokážu to posoudit.
Zpočátku jsem měla pocit, že na mě zničehonic někdo začal mluvit na zastávce při čekání na autobus, a až velmi později mi smělo dojít, proč to dělá. Třeba to bylo moc rychlé vyhrknutí. Jde konverzace začít jinak? Od druhé půlky jsem se ale už nesla na vlně.
Tak je mi líto, ale za mě ne. Bohužel. Čistě rezonanční záležitost, děj 00nic a na to já opravdu nejsem. Z anotace jsem získala zcela mylný dojem. Ale kdo máte rádi barvité popisy čehokoliv, tak směle do toho. (Např.: Ale jak vkročil do stínu, černobílý kontrastní snímek najednou získal polotóny a postupně se koloroval.) Já měla velký problém těch 110 stránek vůbec dočíst.
Krásná záležitost, jemná, tichá a nesmírně bolestná. Psána tak lehce, přitom o tak těžkých věcech. Nestává se moc často, že mne kniha rozpláče. Tentokrát ovšem ano. Četla jsem ji v čekárně u zubaře a najednou se mi po tvářích kutálí slzy.... těžko už někomu vysvětlím, že se své zubařky opravdu nebojím :-)
Tohle je opravdu skvost - tváří se to jako kus obyčejného kamene v prachu cesty, ale když ho zvednete a očistíte, vyklube se z něj hotový drahokam....
Štítky knihy
přátelství rodinné vztahy tragédie melancholie Cena Jiřího Ortena české novely
Autorovy další knížky
| 2008 |  Hruškadóttir |
| 2013 |  Zázemí |
| 2017 | Dům číslo 226 |
| 2017 | Bratři v poli |
| 2022 | Fánek Hvězdoplavec |
Mám ráda tento druh knih.