„Psychoterapeut nastavuje zrcadlo pacientovi, pacient nastavuje zrcadlo psychoterapeutovi“

recenze

Jako v zrcadle (1995) / vikaa

Margita Bartošová zveřejnila své deníkové záznamy, které ukazují vnitřní svět člověka trpící duševní poruchou. Pohled nemocné na terapeutickou léčbu a samotné terapeuty není příliš optimistický. Autorka neustále zakouší úzkost a jako východisko vidí sebevraždu.
Margita Bartošová (1961) vystudovala vysokou školu ČVUT, pracovala však jen krátce. Je nadanou kreslířkou a malířkou.
Říká: „ Mám velmi silný tvůrčí stav, jsem zahlcena souznícími představami a vizemi a svými symboly, jde o vyjadřování – hledání duše.“
Žije z invalidního důchodu ve svém bytě. Musí vystačit s velmi nízkým příjmem.
Kniha je složena z deníkových útržků, které odráží Margitino nitro.
Pobyt v krizovém centru Rais je limitován na dobu určitou. Terapeutky vystupují v roli vnitřních postav. Cílem je vnitřní přerod a návrat do života. Margita se však po 3 měsících, roku i dvou letech stále horšila. Píše, že ji všichni opustili, dokonce i její přátelé. Nikdo jí nevěří, nevěří její krizi, tak proto píše. Chce skočit z Nuselského mostu, ale nakonec neskočí. Ví, že kdyby volala o pomoc, stejně jí nikdo neuvěří, že chce skočit. Má na Lince důvěry nálepku té, která vyhrožuje sebevraždou. Na Lince důvěry si Margita povídá o tom, proč skončila na dně a ostatní ne.
Píše: „Protože oni dokázali mít k sobě úctu………V mých rukou by se i zlato proměnilo v bláto“
Mluví o psychoterapeutech, kteří jsou necitliví, říkají jí, že jí nic není, že jsou na tom jiní hůř než ona: „ona říkala něco jiného, jak to je, než jak to opravdu bylo a říkala mě, že jsem taková, jaká nejsem a to mne strašilo. Ale zase jsem dělala jakoby nic – bála jsem se ztratit i takový vztah.“.
Chce lásku, oni ale chtějí, aby našla prvně lásku v sobě. Vyhodí ji z centra.
Jediné dvě osoby, kterým Margita důvěřuje a v jejichž společnosti nemá chuť spáchat sebevraždu jsou její bývalý psychoterapeut Michal (po revoluci založil krizové centrum) a dědeček. Na jiném místě mluví o dědečkovi: „Dr. Nikita ze sebe dělá superupřímného a supervřelého, ale ve skutečnosti je to falešný hráč a tvrdý pijan“ (dědeček byl zřejmě psychiatr)
„Já mám od vzniku světa porušené JÁ.……………………………. Psychoterapie mi analyticky zjevila moje zranění, na které jsem do té doby pohlížela a pracovala s ním fenomenologicky. Úplně jsem se zhroutila. Neměla jsem zraněné JÁ nikdy spatřit v tak ostrém světle, ale terapeut mi měl ukázat přátelštější svět.“
Kritizuje krizové centrum. Neprofesionální mladé terapeutky, které se na pacientech „učí“ a tím jim ubližují.
„Mezi mnou a Terapeutama došlo ke konfliktu zájmů. Já chtěla od nich tu lásku, abych mohla žít, oni však mne chtěli donutit k tomu, že musí nejprve být láska ve mně….“
Stěžuje si: „Proč zrovna mne postihl ten hrozný osud?“… „ ….dobří lidé mne vyřadili ze společnosti.“…. „Za všechno mně lidé s Bohem potrestají.“……. „Nepatřím sem do světa dobra.“
O psychoterapii říká, že ji nemůže nic naučit, protože cítí atmosféru nedůvěry. „Pro mě byla psychoterapie spíše mučením a zavrhováním než něčím léčivým.“
V 15 letech přišla do Prahy a zde propukla její skrytá psychóza. Nic se nezměnilo, zůstává trvalý pocit úzkosti a neustálé hledání jistoty, kterou nenalézá venku ani uvnitř.
Píše úvahy o schizofrenii, narcismu. Její diagnoza není pro čtenáře jasná. Stěžuje si, že má celý život pocity panické hrůzy, lidé ji nepřijímají, nenavazuje vztahy, to ji háže zase zpět k rodičům. Tady se zase cítí sama. Stěžuje si, že zažila v životě málo radosti. Probudí se a nic ji nečeká. Nemá na čem stavět: „Každý den začínám znovu úplně od začátku, každý den stavím nový dům ve vzduchoprázdnu a každý den se mi zboří.“
Trpí pocity depersonalizace a derealizace. Ona svaluje své potíže na deprese, vysazenou epileptickou léčbu - paranoidní stavy se přece vyskytují i u epilepsie. Domnívá se, že má temporální epilepsii neléčenou a diagnózu má prý potvrzenou nějakým neurologem…
Její lékař usuzuje spíše na poruchu osobnosti, psychotickou poruchu, schizofrenii a hospitalizuje ji.
„Řekl jsi, vzal jsem ti nemoc a dal ti život, ale já to tak nechtěla, nevím si rady s tím životem, neumím žít a tys mi odřízl všechny cesty zpátky – a neukázal cestu kupředu. Dals mi život a vzals mi jeho smysl. Tohle nechci, tohle ne! Pro co mám žít, pro co, řekni! Když jsem život neměla, žila jsem pro život, ale pro co mám žít teď!?!........smysl má cesta a ne cíl….“
Tahle kniha kříčí do světa, že pacienti s vážnými psychickými problémy jsou pořád jenom lidé, kteří potřebují lásku, důvěru a uznání a že jejich pohled na svět je silně ovlivněný negativním přístupem ošetřujících lékařů a terapeutů.

Deníkové záznamy vypovídají o pocitech úzkosti, deprese a bezbrannosti pacientky, která prodělává psychoterapii více

Komentáře (0)