Radši natáhnout brka než si to zopakovat
recenze
Než natáhnu brka (2018) / _evženie
Mám ráda soubor listování. Mám ráda severský detektivky. I když je to hanba, mam ráda i vtipně pokleslou literaturu. Jak ale bohužel ukázalo, nemám ráda tuhle knihu. Vůbec. Tak nešťastnou kombinaci sexismu, špatných vtipů, vysloveně trapných hereckých výkonů a zoufale bolestivých slovních hříček jsem už dlouho nezažila. Dlouho mi nebylo takhle trapně, že jsem jako divák součástí nějakýho představení. A to víc, že na tom představení nejsem sama. Útěchou mi bylo, že to neštěstí jsem necítila jenom já, ale i dost velká část sálu, která viditelně trpěla. Pro kontext uvádím, co o představení a knize napsal můj drahý doprovod:
Byl jsem pozván na inscenaci této knihy v rámci projektu listovaní za současného ujištění, že jejich představení vždy stojí za to.
Omyl...
Při první herecké imitaci hlasu znějícího jako přidušený kačer jsem proklínal svou drahou polovičku i celé Finsko.
Pseudodetektivka, jejímž středem jsou houby, žalostná pracovní morálka zaměstnanců patřících do chráněné dílny a nikam nevedoucí nekonečné nudná zápletka zakončená výletem do japonska; kdyby hlavní hrdina aspoň skutečně natáhl brka.
Jedinou útěchou mi bylo, že představení trvalo 45 minut (pocitově spíš něco mezi očistcem a věčností), které mi už nikdo nevrátí, ale přinejmenším můžu varovat ostatní; zajděte si radši na karaoke blues (film) a listování navštivte při jiný prilezitosti.
Než natáhnu brka
Antti Tuomainen
Jaakkovi je 37, když mu lékař oznámí, že nemá chřipku, ale umírá na otravu – a nemá už moc času. To člověku na dobré náladě nepřidá. A aby toho nebylo málo, když se z ordinace vrátí domů, přistihne svou ženu, jak si užívá s Petrim... více