Recenze
knihy: Kočár
do neznáma
Kniha:
Kočár do neznáma
Autorka:
Hana Marie Körnerová
Počet
stran: 328
Vydáno:
2013
Nakladatelství:
MOBA
Oficiální
anotace:
V
červenci roku 1789 vyhnala Francouzská revoluce z domova tisíce
příslušníků šlechtických rodin. Mnozí přišli o všechen
majetek a sotva uhájili holý život. Na nejistou cestu se vydávají
i dvě sestry, které hledají útočiště u příbuzných v cizině.
Zamíří nejprve do Říma, později na italský jih. Rozbouřená
doba, staré rodinné spory a nové intriky je však vyženou z
každého azylu. Marně se pokoušejí najít domov u lidí na které
dosud spoléhaly. Jejich poslední nadějí se stává malé panství
kdesi na území Rakouska. S novým očekáváním se vydávají do
krajiny, o niž do této doby téměř neslyšely – do Čech.
Moje
recenze:
Na začátku knihy se mi osobně líbí, že se seznámíme se stručnou historií Francie a vlády Ludvíka XVI., díky tomu se lépe a rychleji dostaneme do děje.
V úvodu knihy autorka popisuje dramatickou okolnost, kvůli které se hlavní hrdinky rozhodnout odjet do bezpečí a najít klidné místo pro život.
Ráda bych vás stručně seznámila s hlavními postavami knihy, těmi jsou sestry Hermína a Stefanie. Jsou to mladé a vzdělané dívky, které měly výborného učitele, jenž je učil společenskému chování, hudbě, tanci a umění. Obě dívky vyrůstaly v převratné době osvícenství, což se hodně podepsalo na jejich výchově a způsobu uvažování.
Kromě sester má v románu klíčovou roli i jejich babička neboli také jejich grand-mére, která obě dívky vychovává a stará se o ně.
V románu Kočár do neznáma obě sestry prožijí své první lásky, a to s bratry Gisseroty. Později se ale ukáže, že bratři nebyli pro dívky těmi pravými.
Vraťme se k příběhu. Hrdinky po odjezdu ze svého panství, na kterém propukl požár, prožívají těžké chvíle, a to díky dlouhé cestě do Říma. Po cestě, která se jim zdála téměř nekonečná, dojedou do nového domova, kde se ubytují u sestřenky grand-mére. Hermína se Stefanií jsou naprosto nadšené nádherným městem, které se rozkládá mezi sedmi pahorky, a podnikají proto spoustu výletů, aby se seznámily s novým prostředím. Jednoho dne navštíví i město, ve kterém se pořád něco děje, což byla pro ně příjemná změna oproti venkovu.
Avšak po určitých událostech jsou dívky nuceny opět odjet, tentokrát se uchýlí k strýci Rodolfovy do Ascante. Právě tady se stane jedna z událostí, která sestry na čas rozdělí. Později však od strýce odjíždějí společně i se svojí grand-mére, aby našly opravdový domov a bezpečí.
Román Kočár do neznáma barvitě popisuje napínavý osud sester, které toho během relativně krátké doby prožijí opravdu hodně. Čtenář tak má možnost sledovat jejich dramatický útěk z Francie, dlouhé putování do Říma a cestování Itálií. Nakonec se přes Vídeň dostávají až k Brnu, kde sice nerozumí místní řeči, ale obě i s grand-mére jsou rády, že na zdejším venkově snad najdou konečně domov.
Já osobně jsem od autorky přečetla pět knih, Kočár do neznáma byla moje šestá. Po pravdě musím říct, že tato kniha se mi líbila ze všech nejvíc a byla bych moc ráda, kdyby autorka napsala pokračování této knihy. Konec příběhu je otevřený a ráda bych, kdybych se dozvěděla o sestrách, jak se jim daří a jak se učí žít v novém prostředí.
Knihu doporučuji všem, je čtivá a děj vás zavede do 18. století.
Kočár do neznáma
Hana Marie Körnerová (p)
Příběh z konce 18. a začátku 19. století. Revoluční změny po roce 1789 obrátily život naruby nejen ve Francii. Vojska pochodují napříč Evropou, stará šlechta je na útěku. Na nejistou cestu se vydávají i dvě sestry, které s nepatr... více
Komentáře (5)
Přidat komentář
Presne tak, ale recenzent môže naznačiť o čo v knihe ide. Viď môj komentár, človek sa všeličo dozvie, ale vlastne nič.:
Príbeh dvoch sestier a ich babičky sa odohráva hlavne v Taliansku, kam sa po úteku uchýlili. Nechýba nič, čo k dobrej historickej romanci patrí: láska ani sklamanie, správny chlap ani padouch, falšovanie dokumentov ani rodinné tajomstvá, dieťa ani svadba, intrigy ani súboj. Keďže neboli odhalené všetky rodinné tajomstvá a obe dievčatá pod čepcom, očakávam ďalší diel. Pani Körnerová opäť nesklamala.
A že recenzia nie je skúškou pamäti? Napr. pomýliť rodinné vzťahy a tvrdiť, že ten pravý nie je ten pravý - to mení dej knihy. A spomenúť, že niekto dozrie, predsa len vylepšuje knihu. Inak súhlasím.
Neviem, či ste si všimli, že ide o druhú recenziu recenzentky na túto knihu a môj komentár je aj reakcia naň. Ak ste prvú recenziu
nečítali, neviete, o čo ide.
Nešlo mi len o to niečo zkrititovať, chcela som, aby si recenzentka opravila chyby a zlepšila sa - a vlastne sa to aj podarilo. Nie sme v škôlke, aby sme chválili každý pokus niečo napísať.
když už jsme u toho, recenze nemá být rozšířením anotace, recenzent se má vyvarovat jakémukoliv převypravování děje, tato poučka smrdí kdesi v definici pojmu recenze, recenzent by se jí tedy měl trochu, alespoň trochu držet, recenze není zkouškou paměti, kde recenzent má dokázat, že si v ději všiml i záděrky na palci vedlejší postavy, recenze má ukázat co kniha dokáže v člověku vyvolat, jaké myšlenky se při i po čtení rojí v mozku a tak
Osobně si myslím, že není účelem recenze, aby sdělila budoucímu čtenáři všechny podrobnosti. Čtenář by měl mít možnost být v knize překvapen a nepřečíst si vše někde předem, proto asi recenzentka některé věci v recenzi vynechala. ;)
Váš druhý pokus napísať recenziu na túto knihu je oveľa lepší. Napriek tomu si dovolím pár poznámok:
- Gisserotovci neboli bratia, ale bratranci,
- veta "bratři nebyly pro dívky těmi pravými" je nesprávna, jeden z nich ten pravý je,
- spomenula by som aj to, ako Hermína dozrela a starala sa o babku a sestru
- alebo že sú v nej aj vtipné pasáže, či praktické rady ohľadne mužov
- a vynechali ste pobyt u kňažnej, súboj či prepad.
Už si pripadám ako učiteľka. :-)
Nechci se do toho moc pouštět, aby se to neobrátilo proti mě, ale nedá mi to :-) Chybami se člověk učí. Každý jsme nějak s recenzemi začínali a někomu to jde prostě líp jinému hůř. Nejsem fanoušek oněch "recenzí", které popíší v padesáti odstavcích děj a potom jednou větou shrnou jaký pocit z knihy měli. Na druhou stranu se přiznávám, že i má první recenze měla tuto formu. Takže podle mě mají pravdu strany obě. Jak říká Hřibče - není potřeba sdělit všechny podrobnosti, ale naopak recenze by neměla obsahovat takové nepřesnosti jako vytkla Venezia. Navíc bych si jako recenzent názoru Venezie vážila, protože díky takové reakci se můžu v psaní recenzí zlepšit.