Recenze knihy Past na Bonaparta 1805 - Jan Drnek
recenze
Past na Bonaparta 1805 (2024)
/ Sigfried418
Další z Drnkových alter-history fikcí, kde se snaží přenést své monarchistické myšlenky do historie skutečného světa. Už od začátku jsem tedy věděl, jak to celé skončí, a to nejen díky tomu, že jsem autora znal z jeho předešlých děl - autor sám čtenářům konec této knihy prozrazuje hned v prvních větách románu. Tentokrát své tradiční hrdiny Habsburky postavil tváří v tvář samotnému arcizlounovi monarchismu - uzurpátorovi francouzského trůnu, Napoleonovi Bonaparte.
V Pasti na Bonaparta ale překvapivě nejde ani tak o obhajobu monarchie oproti jiným státním zřízením - jednoduše proto, že tou dobou žádné jiné typy vlády pořádně ani neexistovaly a Napoleon sám byl svého druhu monarcha. Místo toho se zde Drnek snaží hájit a prosazovat něco trochu jiného - katolicismus a obhajobu Církve svaté. A pouští se do toho opravdu zhurta.
První polovina knihy se drží více méně historie (pokud se tam děj někde od historie oddálil, nedokázal jsem to postřehnout) a patří k té lepší části díla, kde na historickém pozadí autor pokládá základy plánů postav, myšlenek a filosofických úvah a celkově jde poznat, že většinu času při psaní strávil právě tady. Někde v polovině knihy ale přišly body alter-history zvratu. Našel jsem hned dva.
První bylo odhalení francouzského špeha Schulmeistera a tedy i všech Napoleonových plánů na válku proti Rakousku arcivévodovi Karlovi (hlavnímu hrdinovi románu), spojené s arcivévodovými vlastními plány na poražení samozvance. Druhý bod byla magie.... teda pardon, zázrak.
Druhá polovina díla pak už jela těžce z kopce. Na poražení Napoleona byla vyhrazena možná pětina, přinejlepším čtvrtina knihy. Zbytek zabraly diskuze, plány a probírání poválečného uspořádání Svaté říše římské. Většina více či méně slibně začatých dějových linek nebyla do konce knihy dokončena, nebo je autor na konci upravil.
Na konci románu může čtenář najít ještě jakýsi epilog, kde je sepsána historie Svaté říše římské a medailonky postav, včetně jejich konců. Tuto část jsem - přiznám se - jen hodně rychle prolétl. I tak jsem si ale všiml několika částí, které autor slovo od slova překopíroval z Wikipedie.
Celá kniha mi přišla, jako by ji autor psal ve velkém spěchu - dost na to asi má i vliv celkově slabá editační dovednost vydavatelství Naše vojsko. Pravopisné chyby jsem tam sice neviděl, ale jen proto, že jsem je prostě nehledal. Jinak je ale styl psaní autora především v druhé polovině knihy dost zbrklý, nepřehledný, jde poznat, že některé odstavce tam přebývají, jakoby je tam autor dopsal později a zbytek nechal tak jak je, další jakoby chybí atd. Kdyby si dal více záležet a strávil nad psaním více času, mohl Drnek celé dílo klidně roztáhnout na dvojnásobnou délku, nebo aspoň nějak uspořádat a notně mu přidat na kvalitě.
Teď ještě zkusím sepsat pár bodů, které bych rád vypíchl.
- chválím autorův nápad psát knihu jako jakési vyprávění reálné osoby vypravěče, která sepisovala to, co viděla a slyšela. S ní i spojil vyprávění o jednom z plzeňských pluků, ve kterém tento vypravěč sloužil, sepisování jeho historie a vývoje. Jaká byla škoda, že autor na tuto postavu v půlce knihy zapomněl a vrátil se zpět ke stylu románu z pohledu několika postav tak, jak je zvyklý.
- autor má chvályhodně vysoké znalosti o daném tématu a především o vojenství. Jména velitelů i přesné počty vojáků sype z rukávu takřka na každé stránce.
- chválím i snahu zobrazit válečná tažení v mapkách. Mapy jsou ale očividně upravené z nějakého na jiný účel použitého originálu, malé a černobílé a jména maršálů Francie a Rakouska nejdou odlišit jinak, než podle francouzského či německého znění jejich jmen. Postupy tažení nejsou na mapě odatované a celkově jsou mapy tak trochu odfláklé, jakoby snad dělané v Malování.
- autor očividně nemá rád Rotschildy. Boj proti nim opakuje prakticky v každém svém díle.
- autor už napsal tolik knih tohoto typu, že pomalu vykrádá sám sebe. Jeden z bodů změny historie je stejný, jako použil už v Žabách v mlíku, další prvky zase přináší z Maxmiliána, atd. Autorovy stereotypy budu zmiňovat ještě v několika dalších bodech.
- v první polovině knihy se objevuje i další autorův stereotyp - jeho obhajoba jakési Služby. Privilegia si člověk musí zasloužit, člověk nesmí sloužit jen svým zájmům, ale něčemu vyššímu, atd. Zní to sice v teorii dobře, ale když to přichází z úst šlechty, tedy již privilegované vrstvy, která mezi sebe nepouští nikoho dalšího (vždyť i jeden z důvodů, proč je v těchto kruzích Napoleon zatracován, je to, že se mezi ně dokázal vetřít za pomocí vlastních schopností), zní to poněkud směšně. Pro nižší vrstvy si autor (alespoň jak jsem to já pochopil) představuje něco ve stylu Ora et labora - modli se k Bohu, pracuj, teš se z toho, jak skvěle sloužíš šlechtě a císaři a raduj se z toho, jak je na venkově krásně. Je to sice jen má osobní výtka a na kvalitě knihy to neubírá, ale zmínit jsem ji prostě musel.
- jako obvykle zde autor na sílu prosazuje své názory, jak jsem už ostatně zmínil hned na začátku recenze. V tomto díle nejde ani tak o monarchismus, jako spíš o Katolicismus. Katolíci vyhrají, církev se reformuje, atd. Tentokrát ke splnění tohoto cíle však využil čistou a nefalšovanou magii, což celou knihu nebezpečně přibližuje k žánru fantasy. Paradoxně tak ale popřel sám sebe, jelikož k tomu, aby se Církev v jeho pojetí mohla zreformovat, potřebovala by zázrak.
- musím pochválit, že - na rozdíl od předešlých děl - nedělá autor ze svých záporáků neschopné hlupáky, které své soupeře podceňují, jak to dělali v jeho jiných dílech (jeden příklad za všechny Bismarck v Maxmiliánovi). Napoleon, nebo nějaký z jeho maršálů je tam někdy i chválen, má nějaké vlastní uvažování, atd. Není to ale ničemu platné. I když si záporáci své chyby někdy i uvědomí, nedostávají žádnou příležitost je napravit, nebo přijít na nějaký protiplán.
- kladní hrdinové zde totiž vyhrají pro Drnka klasickým způsobem. Vymyslí plán, ten aplikují a vše na sto procent vyjde. Plán se nepokazí, soupeř udělá přesně vše, co se od něj čeká, zjistí jen to, co může zjistit, nevyhraje jedinou bitvu a nakonec je na hlavu poražen. Kladné postavy to mají až příliš jednoduché a nestojí před žádnou reálnou výzvou, a to ani když stojí proti jednomu z největších vojevůdců všech dob.
Když jsem četl Maxmiliána, byl jsem do četby zabraný a ačkoliv jsem s autorovými názory, které do svých knih na sílu tlačí, nesouhlasil, tak jsem si četbu užil. Teď jsem se musel do četby ke konci i nutit.
Suma sumárum jde o podprůměrnou knihu a o jedno z horších Drnkových děl. Pro fanouška této epochy historie by však mohlo jít o zajímavý zážitek.
Past na Bonaparta 1805
Jan Drnek
Císařské armády jsou poraženy a vyhnány z Nizozemí i z levého břehu Rýna. Svatá říše římská se rozpadá vlivem revolučních myšlenek, její panovníci v Německu kolaborují s Napoleonem a jejich hlavním zájmem je rozchvátit církevní ma... více