Tato kniha vyšla v nakladatelství Triton trochu potichu. Nezaznamenal jsem žádnou reklamu ani anotaci. Autorkou, pod pseudonymem O. D. West, je RNDr. Olga Mokrejšová, chemička, vysokoškolská pedagožka. Její předchozí díla podle databáze knih jsou: 2005 Praktická a laboratorní výuka chemie, 2009 Moderní výuka chemie, 2011 Africké pohádky. Předpokládal bych tedy dobrou práci s prameny, a vůbec vědecký přístup. Kniha má Seznam literatury na str. 177, ale dost mě zklamal, celkem 17 položek a to se jich asi třetina týká lyriky a obecně historických témat. Překvapilo mě, že autorka neuvádí žádné z děl Magdaleny Beranové, no budiž. Pokud byste čekali historické dílo, zarazí vás podtitul: "Jak a co staří Čechové vařili na ohni aneb naše kuchyně v době předsporákové (od počátku středověku do poloviny 18. století) s vybranými recepty pro amatérské kuchaře." O lehčím přístupu k historii svědčí i anotace nakladatelství, která začíná slovy: "Jaká opravdu byla česká kuchyně v oněch podivuhodných dobách, kdy Země ještě byla placatá....". Tím myslí celé to široké období? Jen na okraj, jeden z atributů vladaře a symbol moci, který vedle žezla drží v ruce je jablko – kulatý symbol Země.

Ale přejděme k samotnému obsahu knihy – skládá se ze dvou rovin, jednou jsou přepsané recepty ze starých českých kuchařek, které autorka jako zdroj neuvádí, případně je přepsala z nového vydání Staročeského umění kuchařského (Čeněk Zíbrt). V textu se na ně odkazuje – Bavor Rodovský z Hustířan, a Jan Kantor, možná i další. Netuším, jak si podle autorky s těmito recepty poradí amatérští kuchaři, které oslovuje podtitulem. V závěru knihy se autorka snaží některé pojmy vysvětlit, ale bez hlubší znalosti věci. Nejen že jí je vzdálená historie, ale do jisté míry i gastronomie. Text knihy je totiž doslova poskládán z různých útržků informací z popularizačních článků, v některých případech je možné zdroje dohledat. Často jsou převzaty z internetu a v seznamu literatury nejsou. Autorka totiž bohužel není schopna rozlišit míru pravdivosti a pravděpodobnosti přebíraných informací. Spojuje tak naprosto různorodá fakta a informace.

Knihu tvoří jednotlivé kapitoly, které se vždy snaží držet jednoho uceleného tématu, důsledkem je, že se některé informace opakují. Zde musíme přejít jakýkoliv středověký náhled, je tu čast o bramborách a podobně. Je pravda, že toto rozdělení je přehledné a pokud chcete podrobnosti k vybranému tématu, je možné je rychle najít.

Občas jsem byl i mile překvapen, když autorka konstatuje, jak vysoká životní úroveň byla v Čechách před Třicetiletou válkou. Mnohem častěji jsem byl na vážkách, jak autorka svoje tvrzení myslí, např. na str. 39, kdy autorka píše, že každodenní chléb je skutečností až od 15. stol. Souhlasím s tím, že základem byly spíše zmiňované kaše, ale proč by ta změna nastala právě v 15. století? Možná proto, že od 15. století přebírá informace o pekařských ceších. Záznam z období Lucemburků o prodeji "roháčků" ztotožňuje závorkou s rohlíky, což je dost odvážné. Opatrní historici jídla tvrdí, že se světlé pečivo podobného tvaru peklo již od 10. stol.

Tvrzení na hraně možné pravdivosti najdeme více, např. str. 9: "Dnes již víme, že v dobách knížete Neklana v osmém století bylo základem každé hostiny maso pečené na rožni a různé kaše...." Když pominu, že Neklan je jedním z bájných knížat, kde bychom tu informaci vzali?

Některá tvrzení lze jen těžko ověřit, např. že brambory vytlačily až 40 různých jedlých "kořenů a řep", autorka cituje sevlák cukrový, sevlák potoční, rapontiku, kolník, tuřín a vodnici, s tím, že některé se vracejí. Tak alespoň k těm jmenovaným. Rapontika je kořen Reveně tupolisté (Rheum rhaponticum) – příbuzné rebarbory, reveně pravé (Rheum officinale). A sevlák cukrový (Sium sisarum) má jedlý kořen, ovšem narozdíl od Sevláku potočního (Sium latifolium), který je štiplavý a zdraví škodlivý. Kolník – Kolník planý (Valerianella olitoria) jehož mladé listy se používají na salát. Tuřín a vodnice se opravdu znovu v gastronomii objevují.

Další várka novinek se týka stolování, např. poznámka, že jednotlivé židle se objevují v 17. stol. do té doby seděli hosté na lavicích. A samozřejmě nesmí chybět zmínka o plivání drobných kostiček pod stůl (str. 59). To, že autorka považuje kráječe za jednoho ze specializovaných kuchařů asi nepřekvapí. A jako obvykle u prvoplánovaně popularizačních textů není autorka schopná rozlišit podávání dnešních chodů a pořadí jídel, nebo jednotlivých jídel na mísách a vůbec sestavu jídla na stole, natož pojetí středověkých chodů.

A na závěr jsem si nechal perličku, poznámku ze str. 153: "klobouk byl tou nejdůležitější ozdobou – byl totiž původně odznakem pasovaného rytíře...".

Není mi úplně jasné, o co se autorka snažila, jaký měla cíl, ale tento kompilát nepřináší nic nového, jen může zmást případné zájemce o středověkou kuchyni. Zajímavé a pravdivé drobné informace se totiž ztrácejí v polopravdách a úplných nesmyslech. Je to smutné, ale je to jen další zbytečná práce a námaha a možná i celá zbytečná kniha.

---

Ptáky starolapené: České středověké pochoutky Olga Mokrejšová

Jaká opravdu byla česká kuchyně v oněch podivuhodných dobách, kdy Země ještě byla placatá, České království mocné, všechny potraviny bio a lokální, a vzácné koření přiváželi kupci po nebezpečných cestách z podivných a dalekých kon... více

---

Komentáře (0)

Přidat komentář

---