
Knížku jsem si přečetla na doporučení a popravdě řečeno dopředu vůbec netušila, co mě čeká. Musím přiznat, že jsem i navzdory nezvykle střídmě potištěným stránkám postupovala pomalu a s pocitem, že to nejspíš ani nedokážu dočíst. Divoce oscilující výsledné dojmy mě přiměly podrobit Baletky stručné reflexi.
Začnu autorčiným „rukopisem“. Svým způsobem mi připomněl Půjčovnu andělů od Blanky Fišerové – zase takové chaotické, rozhárané, těžko srozumitelné „nejasno“, v němž se člověk ztrácí a má problém udržet pozornost. Chápu, co tímhle autoři (resp. autorky) sledují: místo vyprávění příběhu touží projektovat své pocity, nálady, prostě kus svého nitra. Nic proti tomu, ovšem takto pojatá kniha se v extrémním případě stává málo sdělnou. A nedokáže-li se do ní čtenář náležitě vcítit, tak se s ní úplně mine. Nazvat Baletky románem je podle mě tedy chybné. Spíš je vidím jako hodně experimentální uměleckou reportáž, poskládanou coby změť jednotlivých střípků a výjevů.
Suma sumárum, forma mě spíše odrazovala. Do tohoto konstatování zahrnuji již zmíněné podivné grafické řešení, které mi opět připomnělo Půjčovnu andělů: skoro prázdné stránky s minimem textu. Ano, i tady chápu záměr, ale není mi blízký.
Dobře, přejděme k obsahu sdělení (byť sdělnou bych publikaci zrovna nenazvala, jak zmíněno výše). Nahlížíme v něm do hodně specifického světa umělecké branže, která klade na své protagonisty enormní nároky - fyzické i psychické. Zničující řeholi jsou podrobeny už docela malé holčičky, z nichž postupně vyrůstají rozličně deformované bytosti, jež se mnohdy cítí dobře (a sebejistě) pouze ve svém výjimečném světě. Jakmile tento bizarní kokon opustí, jsou konfrontovány s realitou, v níž se dost obtížně aklimatizují.
Jako žena jsem se pochopitelně do jejich emocí celkem hladce vciťovala. A nebylo mi v tom příjemně. Už proto, že moje matka za mlada snila o kariéře baletky (nevyšlo jí to) a zkoušela do tohoto oboru nasměrovat i mně (ani to jí naštěstí nevyšlo). Kniha mi rovněž navodila určité konotace s pozoruhodným filmem Black Swan (režie D. Aronofsky, 2010). Kdo ho neviděl, doporučuji. S Baletkami Miřenky Čechové má leccos společného.
Pojďme na plus-mínus zhodnocení:
Plusy: zajímavé téma, neotřelé zpracování a silné sdělení (sice těžko čitelné, ale přece).
Mínusy: těžko přijatelná forma, aspoň pro mě. Kniha je chaotická, nesouvislé, špatně srozumitelná. Rovněž grafické řešení vidím jako slabinu, byť autorce určitě připadá efektní.
Sečteno, podtrženo: chápu, že Baletky leckoho zaujmou. Stejně tak chápu, že je leckdo zavrhne. Zase jeden z nekonvenčních experimentů, jež vyvolávají nikoli průměrné, leč ostře hraniční dojmy.
Recenze je zveřejněna i na mém blogu "Přečteno mezi řádky":
cleoxandrablog.mozello.cz/blog/params/post/2065677/rozutikane-piruety

Baletky mají dvě tváře. Tu přední, usměvavou a dokonalou, kterou vidí publikum. A pak tu odvrácenou, když zmizí za oponou, předpisový úsměv jim spadne a tvář se zkřiví do ztrhaného šklebu, protože se dusí. Při tanci totiž nemůžou ... více
Komentáře (1)
Přidat komentář
CleoXandra také napsala





Mám ji objednanou. Díky za recenzi, aspoň vím, co čekat. :)