S brokovnicí pod kabátem
recenze
S brokovnicí pod kabátem (2014) / HTOZnalcové britských dějin vědí, že Britové mají nepříjemný zvyk citovat z vět o sobě jen kousky, které jim lichotí – tak se francouzský postřeh k útoku lehké brigády C'est magnifique, mais ce n'est pas la guerre zastavuje tady, aniž se člověk dozví, že maršál Pierre Bosquet zastavil až po C'est de la folie. Ivan Wernisch není Británií (ačkoliv je ještě greater než ona), takže o sobě může citovat všechno. Ó, ten se má.
Zapínám mistrovství světa v cyklistice a slyším: „Ten vousáč v úniku“. Jak příhodné. Ivan Wernisch je Beatles v literatuře. Právě když si říkáte, že takové jeho knize, jakou je iks ypsilon, se žádná další nebude moci rovnat, jde a udělá to znovu, drtě vaši malověrnost se stejnou lehkostí, s jakou hrdinové severských ság drtí hygienické a bezpečnostní předpisy. Jeho nejnovější kniha je nevídanou sbírkou: mihnou se v ní skoro všechny básníkovy motivy, aniž by se autor sebeméně opakoval, vybroušené tak, že Marcel Tolkowsky by se rozplakal závistí, a k nim se ještě leccos přidá: být to vědecká kniha, byl byl Ivan Wernisch polyhistorem. Ale je to kniha básní, to je ještě lepší.
Británie je v Británii, mistrovství světa je v Ponferradě, Edmund Crispin píše o německé opeře. A ke všemu se Ivan Wernisch hodí. Proto také mourovatá kočka Eliška, která toto léto pobývala v zlatém dešti za naším domem, kde jsem loni četl Wittgensteinova synovce, krásnou Amarantou směle překřtěného na bratrance, zakryla packou na knížce o punku slovo No, ponechavši tak zrakům toliko slovo Future! Protože tak to je, knížka Ivana Wernische je od teď p(r)o Future! K čemuž se ještě dostaneme, pochopitelně. A teď bude, jak jsem tu knihu četl.
Když pořád půjdu vesmírem, nakonec dojdu tam, odkud jsem vyšel, to je ohromně povzbudivé. Profesor Susskind dokázal profesoru Hawkingovi, že informace pohlcené černou dírou se po jejím zániku neztratí. Což je skvělá zpráva, pokud si někam chcete ukrýt samizdaty nebo přebytečné otazníky z Hledače posvátných hub, kdyby se měly začít množiti: „Wasson a západní člověk jako takový museli čekat hodně dlouho, než zjistili, že ,kouzelné houby´, o nichž psali už v 16. století španělští historikové, skutečně existují, a že vesmír vůbec není absurdní – či spíše, že je natolik hyperabsurdní, že je schopen představit koncepci absurdity jako zároveň hlubokou i nepotřebnou.“ Pobavilo mne, že knihu přeložil člověk jménem Pavel Hub, a když jsem si vzápětí šel kvůli uvedenému výroku pro záložku do obývacího pokoje, maminka se právě dívala na jakýsi pořad o vaření houbové polévky. Miluju vesmír.
Například: měl jsem to potěšení slyšet autora číst další tři texty onohu druhu, který obsahuje oddíl Mlátva, a musím říci, že jsem byl rozechvěn jejich různými náladami, i když jsem nerozuměl slovům – autor možná neví, co znamená jeho jméno v řeči ptáků (i já bych to rád věděl!), ale sám se přibližuje tajemství „Ptačí řeči“, a to z úhlu do té doby neviděného, z Wernischie, tohoto eklektária, které existuje ne z nedostatku invence, ale z důvodu toho, že jeho autor je zřec. Toto mistrovské ovládání nejjemnějších odstínů jazyka, toto provazochodectví s thesaurem na obou koncích tyče, to není jen řemeslo, ačkoliv Mistrem se stal už před nějakými sedmapadesáti lety, že ano; to je, řečeno s Josifem Brodským, řečeno s ním velmi potichu a pokorně, od Boha. „Pošlete nám, prosím, ten objemnější svazek listů svatého Augustina; velkou část našeho náhodně sežral medvěd.“ (Petr Ctihodný, citovaný v Dějinách středověkého mnišství.) Ivan Wernisch o tom medvědovi ví všecko od A do Z.
Ivan Wernisch je zastáncem toho, že v textu nesmí být ani jedno zbytečné slovo. Je jediný, kdo dokáže napsat kmenovou bajku tak, že zní zcela autenticky. Kdyby napsal pohádku, jistě by ji dokázal vydávat za lidovou, tak skvělý je. Ten výběr slov je úžasný. Doslova přirozený: dívaje se na Arpovu skulpturu, myslím na jeho (tedy Arpova) slova o tom, že umění má být s přírodou zaměňováno. Čtu u toho Ivana Wernische a mám pocit, jako bych poslouchal potok v lese nebo se na něj díval.
Vskutku, autorovy šífy jsou tak krásné jako Sinfieldovy kompozice; veselou náhodou byl tento anglický vodní a mořský básník vychováván německou provazochodkyní Mariou Wallendovou, jejíž příjmení nemůže člověku nepřipomenout „zbloudilé kanape na dně strže“ z básně Ivana Wernische, milovníka lesa a hub.
Ivan Wernisch je ontologický autor. Podobně jako při čtení VALISu od P. K. Dicka, větší porce Ivana Wernische je lépe si dávkovat, neboť napínají samu kostru světa, v němž člověk (čtenář) žije, jakoby hrozíce ji nahradit kostrou jinou: člověk se musí stále držet svého úběžníku; zásluhou takovýchto autorů ovšem svůj úběžník ohmatá z bezprecedentních úhlů, a za to jim patří dík. Budiž mi odpuštěno, vezmu-li to na přeskáčku, ale je-li těžko v oddíle X vysledovat radost, která vykukuje i za nejděsivějšími básněmi z počátku osmdesátých let, je možno dovozovat, že oddíl Y nebo Z, obsahující piškuntálie, je důkazem toho, že radost v básníkově životě stále přebývá – ať již v podobě zmíněných piškuntálií, nebo jeho kocoura, který sice v knize není, ale jehož jméno uslyšíte, když Ivanu Wernischovi zatelefonujete, má totiž ve zvyku trhat mu sluchátko z ruky. Ostatně je možné, že beznaděj jednoho oddílu je pouze maskou, kterou si překladatel Hanse Grubera nasazuje: důkazy o tom adresujte administraci tohoto listu, uděláte mne šťastným, jako by k nám Ivan Wernisch přišel na zákusky.
A konečně, ale ne v poslední řadě, jsem za tuto knihu vděčný z osobních důvodů: kdykoliv se mne totiž někdo ptal, co si má od Ivana Wernische přečíst jako první, drbal jsem si hlavu, napodobuje Šimadu Kanbeie (no dobře, s tím nepřestanu, ale odteď to bude lepší, jestli mi rozumíte). Teď můžu říkat – – Běžte domů S brokovnicí pod kabátem.
Courtesy of Tvar
S brokovnicí pod kabátem Ivan Wernisch
Po opusu Nikam (2010) vydává hojně čtený i ctěný básník sbírku, jejíž název naznačuje mnohé. Utržené příběhy, naznačené obrázky, citovaná zdání i zdánlivé citace, hloupému nápověda, chytrému zásah. To vše hravě teskné i teskně hra... více
Komentáře (3)
Přidat komentářKonečně po dlouhé době na DK text, který vyžaduje zapojit i něco více, než jenom první signální soustavu. Děkuji!
Kouzelné houby voní kombinací něhy a tím zvláštním vhledem, snad do samé podstaty světa. Tahle vůně se šíří od lidí, kteří s nimi měli zkušenost, mezi ostatní, je konejšivá, a snad i léčivá. Je jemná, ale natolik intenzívní, že se dá vystopovat v hudbě, ve filmech (Kuky), knihách, ale i počítačových hrách (Samorost).
Je príma vědět, že na mě někde čeká další zásoba čerstvých hub, hned jak na to bude chvíle a trochu vhodné počasí, beru košík a vyrazím nasbírat a nasušit nějaké Wernische. Děkuji za tip.
A kočky s tím pro mne zjevně souvisí, mojí oslovuji důvěrně Houbo, neboť je Micí... :o