Samotářky

recenze

Knihy Barbory Šťastné mě naprosto míjely, nějak jsem měla pocit, že to není úplně můj šálek kávy, ale Samotářky všichni tak chválili, že jsem se nechala zlákat...

Ludmila, Amálie, Věra. Babička, matka, dcera. Tři pokolení žen, podivínek, samotářek. Každá má svá tajemství. K jejich smůle se jednotlivá tajemství prolínají a vzájemně si tak naše samotářky ovlivňují životy. A bohužel ne v dobrém slova smyslu.

Smutně laděný příběh, plný osamělosti, pochybností a smutku sledujeme v několika časových rovinách. Konkrétně se pohybujeme mezi lety 1952 až 2021. Postupně rozplétáme osudy hlavních hrdinek, čímž se mi v průběhu dost měnil pohled na jednotlivé postavy. Autorka nevykreslila postavy černobíle, každá byla ovlivněna (a často vláčena) určitými okolnostmi režimu, činy blízkých, ale i naprosto neznámých lidí. Ludmila, Amálie i Věra jsou velmi hloubavé, tiché, introvertní, neprůbojné, a do určité míry pasivní. Byť jsou svým životem vláčeny do míst, v nichž nechtějí být, míst, která je činí nešťastnými, nedělají v podstatě nic, čím by to zastavily. Jen se o to víc uzavřou do sebe. Až na Věru. Ta se v určité fázi svého života rozhodne přijít některým věcem na kloub.

Samotářky jsou velmi čtivé, příběh je poměrně dobře vystavěný, přesto jsem si z nich úplně na zadek nesedla. Možná měly smůlu, že jsem je četla po Štifterových Pavích hodech (ty si fakt musíte přečíst), anebo jsem po všech těch nadšených reakcích čekala něco, co mi změní život (v nadsázce, samozřejmě)? Nevím. Na druhou stranu, přečtení Samotářek určitě není ztráta času, jen se u mě nekonal ten wow efekt jako u ostatních.

Minulost naší rodiny nás ovlivňuje, i když ji neznáme Ludmila, Amálie, Věra. Tři ženy, které kromě samotářství spojuje i rodinné tajemství, z něhož zná každá jenom střípek. Nejmladší Věra se snaží hádanku rozluštit: Proč její bab... více

Komentáře (0)