Samotářky
Barbora Šťastná
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/490581/bmid_samotarky-VPD-490581.png
4
439
439
Minulost naší rodiny nás ovlivňuje, i když ji neznáme Ludmila, Amálie, Věra. Tři ženy, které kromě samotářství spojuje i rodinné tajemství, z něhož zná každá jenom střípek. Nejmladší Věra se snaží hádanku rozluštit: Proč její babička Ludmila nikdy nevychází z bytu? Proč se její matka Amálie schovává v rozpadlé usedlosti? A kdo je vlastně stará Škrlandová – přízrak, nebo skutečná osoba? Hledání odpovědí vede až k jednomu dávnému létu, kdy se spustil řetězec událostí, který se dosud nezastavil. Samotářky jsou už pátou knihou spisovatelky Barbory Šťastné, kterou čtenářky a čtenáři znají jako autorku románů Hezčí svět a Láska pro samouky.... celý text
Přidat komentář
Strhující příběh.. skvěle propletený.. melancholický.. osudový.. lidský..moc se mi to líbilo....
Mám ráda knížky, které rozkrývají rodinná tajemství. To, že padesátá léta byla odporná a nechápu, jak může dnes někdo sympatizovat s touto stranou, to se snad už děti učí ve škole. Příběh o ženských introvertkách je ale až moc. Chování Ludmily je hodně zvláštní, její myšlenkové pochody, od naivity až po sobectví, jeden ani nechce věřit, že s podobnou ženou vydržel Větrovec tolik let :-)
Je neuvěřitelné, kolik rodin a osudů dokázal režim zničit. Velmi čtivé, zajímavě vyplouvají napovrch všechny příčiny a důvody pro jednání jednotlivých osob. Můžu doporučit. Nechtěla bych být v kůži byť jen jedné (jednoho) z nich...
(SPOILER)
Samotářky mě ihned zaujaly svým přebalem s grafikou Daniely Benešové, takže jsem si je přibalila do kufru.
Ze začátku jsem je četla jen tak, protože jsem nic jiného po ruce neměla. Tento román mi ze začátku připadal až moc líbivý a kýčovitě nostalgický. Hodný dědeček, který, aby potěšil své ženy a osladil jim jejich příliš hořký život, léta kupoval zákusky v hořenovské cukrárně, mi ale připomněl toho mého. A jakmile se příběh vnučky Věrky na chvíli odmlčel, aby vyprávěl příběh její samotářské babičky Ludmily, jakmile se ke slovu dostaly komunistické vykonstruované procesy 50.let a před očima se mi začaly hemžit agenti STB a velká nespravedlnost totalitního režimu, začalo mi být víc než úzko a prvotní líbivost a dojem lehkosti zmizely. Místo toho přišel koncentrovaný smutek. Z nespravedlnosti. Z nevyřčenosti.
Ústředními tématy románu Barbory Šťastné jsou totiž hledání životního štěstí, ztráta mateřské lásky a samota, která mně, sangvinikovi milujícímu lidi, přišla tématicky cizí a nepochopitelná. Přesto mě příběh Ludmily, Amálie i Věry, tří generací žen, které svou životní bolest a rány osudu neumí sdílet, odehrávající se z velké části v komunistickém Československu, zasáhl.
Autenticky je vykreslen nejenom úprkovský venkov 50. let, ale i tuhá normalizace a doba covidové pandemie, která, ač může působit na čtenáře nepříjemně, je zpracována citlivě a poukazuje na problém izolace a jejího vlivu na psychické zdraví člověka. A jestli chcete potkat vílu, tak po Samotářkách určitě šáhněte.
Námět dobrý, ale čtenářsky a pisatelsky nezajímavé... Některé pasáže (zvlášť ty v závěru knihy) se jakoby opakovaly... Celá kniha byla taková ufňukaná, melancholická. Ono to asi bylo i záměrem, ale já čekala něco jiného.
Kniha pro mě nebyla úplně nějakým zážitkem, ale věřím, že si své spokojené čtenáře najde.
Těžké a tíživé čtení, u kterého vám do smíchu moc nebude. Úplně mi nesedlo zpracování, ale i tak hodnotím kladně.
Příběhy všech tří žen jsou propleteny nevyřčenými událostmi, z kterých jsem byla občas zmatená. Kniha je vyprávěna retrospektivně a nikdy není uvedeno, kdo který příběh vypráví, je uveden pouze rok, či leta, ve kterých se daná kapitola odehrává. Na jednotlivá odhalení si navíc čtenář dlouho počká, a tak v jednu chvíli otázek stále přibývá. Dokud se příběhy nezačnou postupně prolínat.
Nakonec se jedná o poměrně "jednoduchou zápletku": jak některé rodiny či jedince dokázal komunistický režim poznamet, a to i když se do poslední chvíle snažili žít na kraji vesnice.
Můj druhý víkend s knihou Barbory Šťastné (první Hotel Atlantic) a opět přečteno prakticky jedním dechem. Smutné téma, nicméně z konce dýchá naděje...
Velice smutné, velmi na mě doléhala těžká bezmoc totalitní doby navíc doplněná složitými až zvláštními povahami hlavních postav. Celkově hodnotím jako docela depresivní, ale stojí za přečtení.
Nádherná kniha. Rozjezd byl pro mě trochu pomalý, moc jsem nerozuměla, kde je problém, ale po první třetině jsem knihu nemohla odložit.
Všechno se vším souvisí a jak píše níže Mateo67 - jako korálek po korálku navlékáte náhrdelník, i tady se všechny souvislosti spojí a vznikne dojemný životní trojgenerační příběh žen ovlivněný dobou, výchovou, rodinou...
Vina a trest. Křivdy a odpuštění. Bezmoc a naděje. Samota a osamělost postupující z generace na generaci. Rodinu si člověk nevybírá a dobu, do které se narodí, už teprve ne.
Jako když vezmete hrst korálků a rozhodíte je do časoprostoru. A pak je korálek po korálku hledáte, nalézáte a navlíkáte na šňůrku, až vznikne náhrdelník a v jeho odlesku se vám odkryje kompaktní dojímavý životní příběh žen z Kaprálova statku. Určitě byste ho neměli minout.
Krásná, čtivá kniha, přesně podle mého gusta :) Vyvážená směs historie, složitých rodinných vztahů, psychologie, nostalgie, tajemství atd. Zařazuji si ji do čtenářské výzvy 2024 - kniha s více než 2 perspektivami vyprávění . A musím pochválit tu fantastickou obálku. Povedla se maximálně. Jako by ji namaloval Paul Klee
Kniha se mi moc líbila, i když byla dost smutná. Osud tří žen, které ovlivnila doba, rodinné vztahy a jak se toto všechno promítlo v jejich životech. Baví mě knihy, kde se střídá minulost s přítomností.
Je to dost smutné čtení o tom, jak může doba ovlivnit a v podstatě zničit člověku celý život a i životy další - jeho potomkům. Jsem introvertka, tak jsem ženám hodně rozumněla, obdivovala Tondu za jeho celoživotní přístup ke své ženě, dceři, vnučce...ať byl jeho postoj v životě v té době možná odsouzeníhodný, jeho vztah k jeho ženám byl pro mě moc sympatický
Z knihy mám zvláštní pocity. Se žádnou ze tří hrdinek nesouzním a jejich chování vlastně moc nechápu (natož pak ztrátu mateřských citů Amálie vůči Věrce). Přesto dávám 4*, příběh mě i tak vtáhl a byla jsem zvědavá, jak to dopadne.
Střídání dvou časových linek, rodinná tajemství, dopad historie na lidský osud. Možná nic objevného, ale já mám takové příběhy ráda. Novodobá historie první poloviny 20.století mne baví, zvláště ta česká. Příběh Ludmily, její dcery Amálie a vnučky Věry se odehrává v letech 1952 - 2010. Je zajímavé se zamyslet nad tím, jak dalece může náš současný život ovlivnit historie i rozhodnutí našich předků. A jako vždy si kladu otázku: Jak bych obstála v dané době já?
„Společenství ve vsi jí uráželo tím, jak lehce se přizpůsobilo nové době, jak rychle zapomnělo na všechny mrtvé a vyhnané. Anebo možná, že nezapomněli, ale tvářili se tak, protože to bylo pohodlnější.“
Výborné čtení, do hloubky vystínĕné postavy a jejich osudy, které odkrývají trochu zapomenutou historii znárodňování majetku v padesátých letech a s tím spojené počiny a chování lidí. Není to ani tak dávno, na nĕkteré vĕci rádi zapomínáme anebo je bagatelizujeme. Nemĕli bychom ...
V nĕkterých komentářích tady čtu, že čtenáři nechápou chování hlavních hrdinek, a proto dávají knížce ménĕ hvĕzdiček. Já myslím, že napsat kvalitní knížku neznamená vždycky vykreslit hlavní postavy tak, aby se s nimi dokázal čtenář ztotožnit anebo je chápat. V dnešní dobĕ je tendence řešit svá traumata, což je dobře ( i když to občas nabírá proporce obsese). Ano, je třeba snažit se sejít s baterkou do sklepa podvĕdomí a trochu si tam posvítit. Jenomže u předešlých generací se tomu ještĕ tak nefandilo a navíc: ne každý si troufne jít sám do sklepa ( a ne každý má tu baterku ).
Samotářky od Barbory Šťastné jsem si přečetla v rámci #hromadnastafeta a tuto vyslala @zazie_v_metru
Já jsem od Barbory Šťastné kdysi četla její prvotinu Šťastný život, který mi sedl tak napůl a proto jsem se na Samotářky nijak zvlášť netěšila. Příběh Samotářek mě ale moc mile potěšil, stránky mi ubíhaly pod rukama a já se moc těšila, co se dalšího dozvím.
V knize sledujeme dvě příběhové linky a sestry Ludmilu a Matyldu. Matylda je veselá, mladá dívka a Ludmila je naopak trochu podivínská intelektuálka. Jejich příběh se odehrává na začátku padesátých let, takže sledujeme nálady tehdejší společnosti a také nastupující socialismus v plné síle. V druhé lince sledujeme Věru, Ludmilinu vnučku, která se v období pandemie covidu vrací ke své minulosti, vzpomíná na život u babičky a dědečka hledá si cestu ke své podivínské matce Amálii...
Samotářky mě chytly jednak tématem - dost často jsem s Věrou i Ludmilou a jejich samotářskou povahou souzněla a bavila mě i covidová doba, možná i proto, že s tímto tématem jsem ještě nic nečetla :)
I když jsem to nečekala, Samotářky se mi hodně dostaly pod kůži a proto je hodnotím 5 z 5 :)
Děkuju moc Pétě za možnost si knihu přečíst :)
Knihu přede mnou četly @na_knizni_vlne @knihoholka_po_materske @knihomolkalenka @magda_cte @les.slov a po mně ji bude číst ještě @ann.ctenarskyklub díky za vaše skvělé poznámky, holky!
Štítky knihy
Československo 50. léta 20. století psychologické příběhy osudy žen ságy rodinná tajemství oběti komunismu kolektivizace zemědělství české romány
Autorovy další knížky
| 2022 |  Samotářky |
| 2013 |  Šťastná kniha |
| 2019 | Láska pro samouky |
| 2020 | Hezčí svět |
| 2017 | Dobrá tak akorát |
Na teto knize se mi libilo nejvic to, ze i komous mohl byt obeti a mohl byt hodny clovek.
Zajimavy pribeh. Prvnich tricet stran bylo tedy dost utrpemdi, pak uz ctive a zajhmave.