Samotářky
Barbora Šťastná
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/490581/bmid_samotarky-VPD-490581.png
4
441
441
Minulost naší rodiny nás ovlivňuje, i když ji neznáme Ludmila, Amálie, Věra. Tři ženy, které kromě samotářství spojuje i rodinné tajemství, z něhož zná každá jenom střípek. Nejmladší Věra se snaží hádanku rozluštit: Proč její babička Ludmila nikdy nevychází z bytu? Proč se její matka Amálie schovává v rozpadlé usedlosti? A kdo je vlastně stará Škrlandová – přízrak, nebo skutečná osoba? Hledání odpovědí vede až k jednomu dávnému létu, kdy se spustil řetězec událostí, který se dosud nezastavil. Samotářky jsou už pátou knihou spisovatelky Barbory Šťastné, kterou čtenářky a čtenáři znají jako autorku románů Hezčí svět a Láska pro samouky.... celý text
Přidat komentář
Začetla jsem se trochu později, ale stálo to za to. Další z příběhů, jak se během pár okamžiků může život od základů změnit. Můžu jen říct - doporučuji přečíst.
Je to čtivý, uvěřitelný, generační román, který se mi moc líbil. Přečteno jedním dechem.
I přes pomalejší začátek se jedná o velmi zajímavý příběh tří generací žen, které spojují podobné vlastnosti. Každá v jiné době, přesto se stejným způsobem potýkají s nepřízní okolního světa, do kterého jakoby nepatřily a přesto všechny mají své touhy po štěstí a lásce..
Těm nadšeným komentářům a vysokému hodnocení tu moc nerozumím. Čte se to sice samo, ale je to takové lehké čtení, klouže po povrchu, jako by ty těžší témata nechtěla autorka rozvíjet, aby neodradila čtenářky (záměrně píšu čtenářky, protože cílovka je tu jasná). První polovina knihy je hodně rozvláčná, ta mě moc nebavila, ale v závěru příběh dostal spád, a tak přečtení nelituji.
Moje první knížka od této autorky a jsem velmi ráda za doporučení, abych si ji přečetla. Velmi zajímavý a smutný příběh, bohužel taková byla doba. Mohu jen doporučit,já byla z knížky nadšená.
Příběh tří žen, které spojuje rodinné pouto, ale rozdělují rodinná tajemství, se četl velmi dobře. Byla jsem příjemně překvapena, jak se autorce podařilo složitý rodinný propletenec rozplést, aniž by sklouzla do laciného happyendu. Za mě je to určitě hlavně o tom, že není dobré se plést dětem do života, i když to myslíme dobře. Ještě dlouho mi tento román zůstane v hlavě, a tak ho doporučuji těm, kteří nemají rádi v knihách ani v životě jednoduchá řešení...
Tak jsem si ráno řekla: „mrknu, co jsem si to vlastně půjčila, přečtu si jen tak první dvě kapitoly a pak se půjdu věnovat tomu, co jsem si dnes naplánovala…“ Ale ouha!
Teď je odpoledne, před chvílí jsem knihu dočetla a zjistila jsem, že na těch několik hodin jsem ztratila pojem o prostředí a čase.
Ano, byla to pro mě opět správná trefa do černého, příběh tří trochu podivínských až asociálních žen mě opravdu pohltil.
Byl to zajímavý příběh opředený tajemstvím minulosti a krásně vykreslené ať už roky padesáté, osmdesáté, i ty téměř aktuální, které máme ještě v živé paměti.
Při čtení jsem tentokrát vůbec neměla potřebu přemýšlet, která postava je mi sympatická a která ne…valná většina z nich totiž sympatická vůbec není, ale co mě na tom bavilo….na každé z nich, i na těch, které by vlastně měli být synonymem špatných charakterů, se našla i spousta dobrých a sympatických vlastností.
A kupodivu mě tentokrát ani nevadilo, že současná dějová linka byla zasazena do počátku doby covidové, Líbilo se mi, že se autorka vůbec nesnažila nijak „covidově moralizovat“ a opakovat zaběhlé covidové mantry, prostě jen bez emocí popisovala obyčejné pocity a komplikace, které tato doba nám všem přinášela. Naopak…dokonce si myslím, že děj zasazený do tohoto období dost napomohl pochopit introvertní povahu a jednání Věrky.
I když je kniha dost předvídatelná ve smyslu rodinných vztahů a propletenců, vůbec mi to nevadilo. Na zvědavosti a napjatém očekávání mi to vůbec neubíralo, protože to, že tuším, kdo je kdo, vůbec neznamená, že si umím také domyslet, co udělá a jak ovlivní psychický stav okolních postav.
V poslední době se knihy tohoto typu v české literatuře množí jak houby po dešti…vždycky si před každou další kladu otázku: „Bude mě to ještě vůbec bavit? Může někdo vymyslet ještě nějaký další příběh, který by překvapil, působil nově, neotřele a zajímavě?“
Jsem moc ráda, že to pořád jde. Těm, kdo milují rodinné, dramatické ságy, tento docela smutný, ale přitažlivý a zajímavý příběh určitě doporučuju.
Na konci mi připadalo, jako bych odhalila velké rodinné tajemství a jako bych se měla cítit lehce nepatřičně, že to Věrce nemůžu sdělit.
Ze současné české literatury patří tato knížka pro mě mezi jedna z těch hodně lepších. Bavila mě moc a doporučuji.
Tohle je výborně napsanej příběh. Nostalgie. I já jsem chodila s dědou v neděli do cukrárny pro kousky!
Mám pocit, že každá z nás máme svým způsobem svoji “Evlu Škrlandovou”…
Pěkný a zajímavý román, ale na mě až moc velký časový rozptyl , ve kterém jsem se často ztrácela.
Veliké překvapení. Generační sága tři nešťastných žen, skvěle napsána stylem p Mornštajnové.
Moc pěkná kniha, ze života, tak jak si ho pamatujeme. Dojemný příběh, který nám z mysli jen tak nevymizí.
Klidně mohu doporučit všem čtenářům, tedy nejenom ženám, i když je to generační román ze života žen. Příběh se začíná psát v roce 1952 a pokračuje až do dnešních dní. Obsahuje mnoho bezpráví, křivd a tajemstvích popsaných tak dovedně pokud mohu posoudit i uvěřitelně, že musí zaujmout a dojmout každého čtenáře.
Tak tenhle koncept mě ba :-), tři generace žen, nic není tak jak vypadá, linie příběhu se možná překvapivě otáčí a zbytečně moc mění, ale proč ne, život je život. . . Je to příběh o lidské lásce, míjení a snad i pochopení. . . . Za mě hrdina zrovna nebyl ženského rodu, ale to ponechám na Vás, až budete číst. . . . . Je to příběh smutný, ale se světlem na konci tunelu. Paní Šťastná jen tak dál!!!!!
Velmi smutný příběh jedné rodiny i jejich přátel.
Podle mě dobře zpracované, místy dost překvapivé dějové obraty. Napínavé, kam jak se vše vyvine.
Ale smutné neskutečně.......
Štítky knihy
Československo 50. léta 20. století psychologické příběhy osudy žen ságy rodinná tajemství oběti komunismu kolektivizace zemědělství české romány
Autorovy další knížky
| 2022 |  Samotářky |
| 2013 |  Šťastná kniha |
| 2019 | Láska pro samouky |
| 2020 | Hezčí svět |
| 2017 | Dobrá tak akorát |
SAMOTÁŘKY je kniha s velkým K. Ta kniha je smutná od A až po Z. Jenže já ty stará tajemství, křivdy, odkrývání starých pravd mám v knihách tak ráda. Je to nelehké čtení. Doba komunismu, padesátá léta zabírání majetku, vznikání družstev a budování socialistické země mnoho štěstí nepřineslo už samo o sobě. Natož pak když něco bylo řečeno jen napůl, něco bylo jinak pochopeno.
Ludmila a Matylda. Tonda, Luboš, Kristián (František) a Vláďa. Jsou mladý, krásný a přesto jim doba nepřinese nic dobrého. Vláďa není špatný, přesto to v očích druhých tak vypadá, protože jeho otec dobrý není. Že si rodinu nevybíráme už nikoho nezajímá.
V knize se střídá vyprávění z minulosti, rok 1952, 1968, 1987 a další, které doplňuje rok 2020, kdy je v zemi nemoc Covid, nikdo o tom pořádně neví. Všichni se bojí, staří lidé nerozumí, proč jsou věznění v pečovatelských domech. Proč si nemohou nakoupit bez roušky. Proč se nikam nesmí? A nesmí být ani návštěvy.
Opravdu hutná kniha, Věrka a Štěpán, spolužáci, kamarádi, kteří také v dospělosti skládají své životy z kousků informací, které na ně občas vykouknou. Každý má svoji půlku fotografie na které jsou se svou mámou. Ale jak to, že se znali už dřív?
Věrku vychovala babička Lída s dědou Vláďou. Ale proč, když její máma žije. Babička nikam nevychází z bytu, je to samotářka, zrovna tak matka na statku žije úplně sama. I Věrce v Pražském bytě vyhovuje samota… Všem co mají rádi rozebírání myšlení lidí, dozvědět se něco o minulosti moc doporučuji. Já měla u knihy mockrát husinu.