Samotářky
Barbora Šťastná
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/490581/bmid_samotarky-VPD-490581.png
4
471
471
Minulost naší rodiny nás ovlivňuje, i když ji neznáme Ludmila, Amálie, Věra. Tři ženy, které kromě samotářství spojuje i rodinné tajemství, z něhož zná každá jenom střípek. Nejmladší Věra se snaží hádanku rozluštit: Proč její babička Ludmila nikdy nevychází z bytu? Proč se její matka Amálie schovává v rozpadlé usedlosti? A kdo je vlastně stará Škrlandová – přízrak, nebo skutečná osoba? Hledání odpovědí vede až k jednomu dávnému létu, kdy se spustil řetězec událostí, který se dosud nezastavil. Samotářky jsou už pátou knihou spisovatelky Barbory Šťastné, kterou čtenářky a čtenáři znají jako autorku románů Hezčí svět a Láska pro samouky.... celý text
Přidat komentář
Z knihy mám zvláštní pocity. Se žádnou ze tří hrdinek nesouzním a jejich chování vlastně moc nechápu (natož pak ztrátu mateřských citů Amálie vůči Věrce). Přesto dávám 4*, příběh mě i tak vtáhl a byla jsem zvědavá, jak to dopadne.
Střídání dvou časových linek, rodinná tajemství, dopad historie na lidský osud. Možná nic objevného, ale já mám takové příběhy ráda. Novodobá historie první poloviny 20.století mne baví, zvláště ta česká. Příběh Ludmily, její dcery Amálie a vnučky Věry se odehrává v letech 1952 - 2010. Je zajímavé se zamyslet nad tím, jak dalece může náš současný život ovlivnit historie i rozhodnutí našich předků. A jako vždy si kladu otázku: Jak bych obstála v dané době já?
„Společenství ve vsi jí uráželo tím, jak lehce se přizpůsobilo nové době, jak rychle zapomnělo na všechny mrtvé a vyhnané. Anebo možná, že nezapomněli, ale tvářili se tak, protože to bylo pohodlnější.“
Výborné čtení, do hloubky vystínĕné postavy a jejich osudy, které odkrývají trochu zapomenutou historii znárodňování majetku v padesátých letech a s tím spojené počiny a chování lidí. Není to ani tak dávno, na nĕkteré vĕci rádi zapomínáme anebo je bagatelizujeme. Nemĕli bychom ...
V nĕkterých komentářích tady čtu, že čtenáři nechápou chování hlavních hrdinek, a proto dávají knížce ménĕ hvĕzdiček. Já myslím, že napsat kvalitní knížku neznamená vždycky vykreslit hlavní postavy tak, aby se s nimi dokázal čtenář ztotožnit anebo je chápat. V dnešní dobĕ je tendence řešit svá traumata, což je dobře ( i když to občas nabírá proporce obsese). Ano, je třeba snažit se sejít s baterkou do sklepa podvĕdomí a trochu si tam posvítit. Jenomže u předešlých generací se tomu ještĕ tak nefandilo a navíc: ne každý si troufne jít sám do sklepa ( a ne každý má tu baterku ).
Samotářky od Barbory Šťastné jsem si přečetla v rámci #hromadnastafeta a tuto vyslala @zazie_v_metru
Já jsem od Barbory Šťastné kdysi četla její prvotinu Šťastný život, který mi sedl tak napůl a proto jsem se na Samotářky nijak zvlášť netěšila. Příběh Samotářek mě ale moc mile potěšil, stránky mi ubíhaly pod rukama a já se moc těšila, co se dalšího dozvím.
V knize sledujeme dvě příběhové linky a sestry Ludmilu a Matyldu. Matylda je veselá, mladá dívka a Ludmila je naopak trochu podivínská intelektuálka. Jejich příběh se odehrává na začátku padesátých let, takže sledujeme nálady tehdejší společnosti a také nastupující socialismus v plné síle. V druhé lince sledujeme Věru, Ludmilinu vnučku, která se v období pandemie covidu vrací ke své minulosti, vzpomíná na život u babičky a dědečka hledá si cestu ke své podivínské matce Amálii...
Samotářky mě chytly jednak tématem - dost často jsem s Věrou i Ludmilou a jejich samotářskou povahou souzněla a bavila mě i covidová doba, možná i proto, že s tímto tématem jsem ještě nic nečetla :)
I když jsem to nečekala, Samotářky se mi hodně dostaly pod kůži a proto je hodnotím 5 z 5 :)
Děkuju moc Pétě za možnost si knihu přečíst :)
Knihu přede mnou četly @na_knizni_vlne @knihoholka_po_materske @knihomolkalenka @magda_cte @les.slov a po mně ji bude číst ještě @ann.ctenarskyklub díky za vaše skvělé poznámky, holky!
Tři generace žen a příběh, který začíná v 50. letech 20. st. a završuje se v době covidu. Propletence vztahů a zajímavě nejednoznačné postavy. Z nich mě paradoxně nejvíc zaujaly některé vedlejší (Matylda, Vláďa, Evla Škrlandová), zatímco jednání hlavních protagonistek (hlavně Ludmily a Amálie) pro mě bylo občas dost nepochopitelné.
Téma skvělé, historie 2.poloviny 20.století mě baví, ale čím dál jsem četla, tím mě to víc štvalo. Chování těch ústředních žen jsem tedy nechápala, byly to tedy rozmazlené fifleny, na vesnici by myslím introvertky vůbec takto nemohly fungovat... A ty mužské postavy jsou vykreslené snad ještě hůř.
Zajímavé čtení o osudech tří generací a tří žen. Někdy nepochopitelné jednání, což mě vedlo k zamyšlení. Čtenář čte a čte a čeká na nějaké to slunce co vysvitne v příběhu a udělá ho veselejší... a kdyby nebyly postavy ( postava) tvrdohlavá nebo jak to říct, mohlo se nějaké to tajemství ví záhada vysvětlit a mohli to mít v životě " veselejší"...
Samotářky jsou příběhem tři generací žen, od 50. let až po současnost. Všechny tři jsou samotářky a tak trochu podivínky...proč to tak je a co skrývá jejich rodinná historie...?
Velký prostor v knížce dostávají 50. léta a mě pořád nepřestává překvapovat, co všechno se v naší zemi dělo mezi válkou a okupací. Vznik družstev, zabírání majetku, útěky přes hranice...naše historie má opravdu spoustu témat k vyprávění.
Čtení to bylo smutné, lehce depresivní ale hlavně naprosto uvěřitelné. Knížka mě na začátku vtáhla a i přes lehce slabší druhou půlku vyplivla až na konci. Ludmile, Amálii a Věře jsem celou dobu držela palce a doufala, že k nim bude osud aspoň trochu milosrdný.
Pokud máte rádi minulé století v podání českých autorek, Samotářky si určitě dejte!
Líbilo se mi, že postavy nebyly vůbec černobílé a většinou se daly pochopit motivy jejich jednání. Až teda na Ludmilu, té jsem moc nerozuměla, ale tak nemůžeme si rozumět s každým, že?
Nejzajímavější žena potom pro mě byla Evla Škrlandová, která nepatřila mezi ústřední trojici, ale klidně bych jí dopřála více prostoru.
Knížka jako celek je povedená, pokud máte rádi knihy Aleny Mornštajnové, je to podle mě čtení přesně pro vás. Nicméně i přesto si myslím, že je to jedna z těch knížek, které po čase úplně zapomenu, protože ničím nad jiné generační romány nijak zásadně nevynikla.
I tak ale můžu s čistým svědomím doporučit.
Jedním slovem výborné...Musela jsem autorce napsat a sklonit poklonu, opravdu výborná kniha. Charaktery postav, to jak nás ovlivňuje prostředí, to jak nás ovlivňuje dědičnost, těžká doba, ve které nemůžou obstát rozmazlené a zhýčkané panenky, ale jen lidé s pevným a nezlomným charakterem. Otázka, kdo je vlastně hrdina a kdo zbabělec a tak bych mohla pokračovat. Knihu rozhodně doporučuji.
Spoiler:
I ten útěk z pečovatelského domu mě pobavil, i když nevím, zda je to reálné, ale vzhledem k tomu, že jsem sociální pracovnice, kterou rozčilovaly nesmyslné covidové opatření, tak mě minimálně tato část pobavila...
Autorka opět nezklamala. Autentické vyprávění v přítomném čase proložené objasňujícími flashbacky má spád a nenechá vás vydechnout.
Po přečtení tedy trochu pociťuji rozpaky. Nevím, co si myslet. Nepochopila jsem některé hlavní postavy a sice Ludmilu a Amálii. Ludmila sice byla introvert, ale proč zanevřela na rodinu a hlavně otce, to mi uniklo. U Amálie jsem nepochopila, proč trochu nebojovala o dceru a mateřská láska se najednou vytratila. Jinak celkem zajímavá kniha.
(SPOILER)
Mám rád ságy a tahle se mimořádně povedla. Zajímavé a věrohodné postavy, padesátá léta, kolektivizace zemědělství, zákeřné a zločinné praktiky StB, ale také chvíle štěstí. Z vedlejších postav musím zmínit Matyldu. V životě to měla hodně těžké, ale život nevzdala. Jako zajímavý nápad hodnotím zapojení soch svatého Prokopa a Jana Nepomuckého do děje. Román Samotářky je hodně smutný, ale také pestrý a čtivý. Je neuvěřitelné, kolik se toho vešlo do pouhých tři sta stran. Jedna z nejlepších knih vůbec. Doporučuji.
Citace: Měla ráda zvuky, které letní louka vydávala, chrastění klasů vysušené trávy ve větru, temné zabzučení mouchy, která chvílemi proletěla zblízka okolo jejího ucha, a vysoko nad tím vším jiskřivý zpěv neviditelného skřivánka. Nevěděla, jestli je to doopravdy skřivan, kytky a ptáky nikdy moc neuměla, ale to jméno se k tomu zvuku hodilo.
Co když právě tohle je nejšťastnější okamžik v mém životě, uvažovala Amy, co když nic lepšího už nebude?
Kniha určitě vyžaduje soustředění, jinak se v ději snadno ztratíte, ale i kdyby se vám to stalo, stojí za to se vrátit a postavy si oživit. Melancholie, která z knihy zapůsobila byla vlastně velmi příjemná. Určitě doporučuji.
(SPOILER) Chválím tuto knihu, je napsaná zajímavě, to se nedá autorce upřít. Je zvláštní, jak jedna generace dokáže ovlivnit tu další. Líbila se mi tady hlavně postava Vládi, který všechno ustál, dokázal se o Ludmilu postarat a nehledal jiné ženy. Naopak Ludmila byla trošku naivní, když kvůli jednomu muži dokázala zanevřít na celý svět. A on si po letech ani nevzpomněl na její jméno.
Příběh tří generací žen, odehrávající se v letech 1952 - 2020. Ludmila a její sestra Matylda byly normální dívky. chodily do školy, líbily se jim kluci. Ludmila, ta uzavřenější, byla spíš samotářka, věnovala se hodně učení a chtěla odjet z vesnice, kde žily, do Prahy na vysokou. Jenže byla těžká 50tá léta, období zabavování majetku, vzniku zemědělských družstev, udavačství a zavírání lidí. Osud obou sester mnohé změnilo a poznamenalo a tento smutek ovlivní i budoucí generaci. Nad tím vším se vznáší Evla Škrlandová jako duch, blázen, dobrodinec, strašidlo :). Děj této knihy se rozprostírá hodně do šířky, události ovlivní spoustu postav. Trvalo mi delší čas se začíst, některé pasáže mi přišly nudné, ale celkově určitě stojí za přečtení.
Štítky knihy
Československo 50. léta 20. století psychologické romány osudy žen ságy rodinná tajemství oběti komunismu kolektivizace zemědělství české rományAutorovy další knížky
| 2022 |  Samotářky |
| 2013 |  Šťastná kniha |
| 2019 | Láska pro samouky |
| 2020 | Hezčí svět |
| 2017 | Dobrá tak akorát |
Je to dost smutné čtení o tom, jak může doba ovlivnit a v podstatě zničit člověku celý život a i životy další - jeho potomkům. Jsem introvertka, tak jsem ženám hodně rozumněla, obdivovala Tondu za jeho celoživotní přístup ke své ženě, dceři, vnučce...ať byl jeho postoj v životě v té době možná odsouzeníhodný, jeho vztah k jeho ženám byl pro mě moc sympatický