Santa María de la Mar

recenze

Katedrála moře (2008) / Ajrad1981

Španělsko, 14. století. Nevolnictví. Lidé mají spoustu povinností a závazků vůči pánům, z nichž mnozí svoji moc a postavení využívají k týrání a ponižování obyvatel, k uspokojování svých zvrácených zálib, choutek, rozmarů. Takový je i Llorenc z Bellery, pán z Navarcles. Pozve se na svatbu Bernata Estanyola, znásilní jeho ženu Francescu (právo první noci) a přinutí Bernata, aby udělal totéž. Po devíti měsících se narodí Arnau, Bernatův syn, jak dokazuje dědičné mateřské znaménko. Pán z Bellery to bere jako urážku svého mužství – a mstí se. Francesca je povolána na hrad jako kojná Llorencova syna, kde je ovšem – s nevysloveným souhlasem a možná s vysloveným rozkazem – znásilňována vojáky tak často, že nemá možnost starat se o svého syna, který je tím odsouzen k pomalé smrti hladem. Jakmile se to dozví Bernat, polomrtvého syna z hradu unese – a to znamená, že musí nechat majetek majetkem a uprchnout. Nejprve se se synem schovává v jeskyni, posléze zamíří do Barcelony. Kdyby tam dokázali přežít rok a den, aniž by je chytili pánovi lidé, dostali by domovský glejt a osvobodili se z nevolnictví. Dokáže Bernat zajistit synovi svobodnou budoucnost? A zvládne Arnau přežít i po smrti otce a najít svoje štěstí, navzdory hladu, válce, moru, bratrově zradě a zlobě, závisti a pomstychtivosti mocných a bohatých?

Kromě nedočtené anotace jsem o knize vůbec nic nevěděla a žádné informace jsem ani nesháněla, chtěla jsem si to přečíst absolutně ničím a nikým neovlivněna. A tak jsem mohla obdivovat lásku a obětavost, kterou Bernat věnoval synovi, stejně jako Arnauovo odhodlání nevzdat se, bojovat o svůj život, o své štěstí a zůstat při tom člověkem. Mohla jsem plivat nadávky po Llorencovi z Bellery a po dalších takzvaně urozených lidech (kterým ale absolutně chybí ta nejpodstatnější urozenost, urozenost lidského srdce), stejně jako po inkvizitorech, kteří svůj mamon maskují vírou.

Kniha obsahuje všechno, co dělá středověk středověkem. Nevolnictví, otroctví, víru, morovou epidemii, inkvizici. A také to, co hranice středověku překročilo (bohužel) – války, nadutou pýchu a bezcitnost urozených a boháčů, antisemitismus, mamon, prospěchářství. Autor do toho prostředí dokázal vsadit hlavní hrdiny tak, že jsou sice kladnými postavami příběhu, ale nejsou vylíčeni jako ti absolutně nejlepší na celém světě. I oni mají svoje slabosti, hříchy, což dělá z vymyšlených postav lidi.

Kniha je psána jasně, srozumitelně. Přes relativně velké množství lidí, kteří v příběhu hrají významnější roli, stále víte, kdo je kdo, každý je čtenáři představen, takže se mi ani jednou nestalo, že bych musela lovit v paměti nebo v předchozích kapitolách, co je tady to za člověka. Je to příjemné plynulé čtení. Když to přirovnám k řece, ani olej, ani dravá bystřina. Přiměřeně rychlý spád, napínavější části představují větší či menší peřeje, pasáž popisující Arnauovo obvinění z kacířství pak připomíná splav, takový je to hukot, že se ani nechce dát knihu z ruky. A závěr je uklidňující, jako řeka vlévající se do moře.

Teď bych asi měla i něco vytknout, prý nelze jen chválit, ale nějaký závažnější nedostatek mě nenapadá. Některé „popisovací“ části by možná šly trochu zkrátit, ale většinou jsou důležité pro pochopení místa, atmosféry. A happyend je na můj vkus moc šťastný. Jasně, tenhle typ knihy dobrý konec potřebuje, ale zas až tak bych to nepřeháněla. Nicméně, tohle je můj osobní problém, já moc na ty sladké a růžové konce nejsem.

A celkové hodnocení? Tato kniha se nečte, ta se prožívá. JSTE v Barceloně, chodíte po ulicích, dýcháte katalánský vzduch, setkáváte se s místními. A nad vámi i celou Barcelonou bdí strážce nejuctívanější – chrám Santa María de la Mar, Katedrála moře.

Děj světově úspěšného historického románu Katedrála moře je zasazen do Barcelony 14. století. Arnau Estanyol, syn uprchlého nevolníka, který ve městě získal svobodu, prožívá ve vzkvétající Barceloně záviděníhodný společenský vzest... více

Komentáře (0)