Škoda, že se autor více nedržel skutečnosti

recenze

Zajíc s jantarovýma očima (2012) / Y2T

Tato kniha mi bohužel moc nesedla. Vlastně mě po celou dobu značně iritovala.

Ačkoliv na začátku slibuje autor, že se bude zabývat těmi netsuke, a ne líčit báječné bohatství své rodiny a dobu, reálně by se dalo to, co se týká netsuke shrnout maximálně na pár stran. Zbytek doby se věnuje právě své rodině, přičemž ale nedisponuje téměř žádnými přímými vzpomínkami svědků, takže jen čerpá s dobových veřejných zdrojů (naštěstí šlo o známou rodinu, takže jich je celkem dost), a mixuje to s dobovou beletrií, kterou používá pro vykreslení atmosféry. Často se hranice značně stírají a není zřejmé, jestli si některé situace někde vyčetl, odvozuje je jako běžné z dobové literatury, nebo si je jen vymýšlí, jako možné (což dělá také často). Kniha totiž není ozdrojovanou literaturou faktu. Není vlastně ani moc literaturou faktu, je spíše na hranici beletrie, místy snad až poezie. Snad by šla přirovnat k beletrizovaní biografii.

Pokud měla být kniha o netsuke, je škoda, že autor neměl více snahy identifikovat služebnou Annu, která je měla 6 let u sebe. Není to zas tak vzdálená historie, pravděpodobně ještě žili lidé, kteří ji znali.

Knihu lze doporučit, jako velmi hezký úvod do atmosféry Paříže a Vídně přelomu století, jako základ pro kulturní přehled a seznámení se s dobovou atmosférou, výtvarným a literárním uměním. Rozhodně stojí za to, si všechny zmiňované stavby, obrazy, sochy atd. vyhledat na internetu. Kniha je dobrým průvodcem po uměleckých stylech přelomu 19. a 20. století a slušelo by jí, kdyby v ní byly k jednotlivým dílům barevné reprodukce. Bohužel nejsou, a je třeba vše hledat na internetu. Jen jsem nepochopil, proč ve vztahu k Vídni autor velmi nadužívá slovo "secesní" a označuje tak třeba i budovy a ulice v jiných stylech.
Také je třeba upozornit, že jeho popisy obrazů jsou velmi květnaté, a v jistém smyslu až hrubě zavádějící. Bohatě popisuje drobné, takřka neviditelné detaily obrazů, ale hlavní námět díla, který zabírá 90% plochy a je nepřehlédnutelný a působil na své okolí, často téměř nezmíní. I proto stojí za to si konkrétní výtvarná díla dohledávat, protože na své okolí působila zcela jinak, než jak se může zdát z v této knize uváděných extrémně květnatých popisů.
Docela mě zaskočilo, jak bohatou slovní zásobu autor předvádí, takže člověk musí častěji sáhnout po slovníku, jen je škoda, že to působí poněkud samoúčelně. Na rozdíl třeba od A. R. Nykla, který volí neobvyklá slova, aby maximálně přesně pomocí jemných odstínů vystihl podstatu věci, zde mi přijdou samoúčelná, že spíše podstatu věci zamlžují, a mají jen ohromit čtenáře (např. ticiánové vlasy). Např. u popisu vnější fasády budovy Hôtel Ephrussi, na rue de Monceau 81 si autor značně zapřeháněl. Ta fasáda je vyloženě tuctová, jako na okolních domech, ulicích a čtvrtích, a v každém větším městě najdete nespočet podobných. Také třeba u popisu obrazu veslařů značně odvázal svou fantazii při konstruování výjimečnosti Charlese Ephrussiho v obleku s cylindrem, což považuje za nemožné vzhledem k tomu, že jde o výlet k vodě a hledá v tom nějaké zvláštní poselství - přitom zcela ignoruje, že na obraze jsou další 2 postavy v oblecích s Buřinkou.

Celkově kniha působí, že autor dost "vařil z vody" a snaží se ohromit báječným bohatstvím svých předků, ale využívání nezvyklých obratů mi přijde kontraproduktivní (má vystudovanou anglickou literaturu). Při konfrontaci s realitou neobstojí.

Při čtení knihy mě také docela obtěžovalo neustálé pravidelné opakování téměř totožných vět o netsuke. Neustálé opakování toho, vedle jakých děl (všechny s hodnotou v řádech milionů USD) tyto netcuke byly v jedné místnosti. A jak je dalším v řadě, kdo se má o kolekci starat. V této souvislosti celkem překvapí, že autor v roce 2018 rozprodal 79 kousků ze své sbírky v aukci. Výtěžek aukce podle různých zdrojů činil 78 nebo 98 tisíc liber a autor ho věnoval charitativní organizaci "The Refugee Council". Není úplně bez zajímavosti, že odhad výtěžku před aukcí byl 30.000. Což spíše odpovídá ceně jednotlivě prodávaných netsuke, které se pohybují často v řádech stovek amerických dolarů. Cenu nad to lze chápat jako třeba i jako přidanou hodnotu díky příběhu. Zbytek sbírky zapůjčil židovskému muzeu ve Vídni. Každopádně je to překvapivý obrat.

K životě rodiny ve Vídni již autor má nějaké osobní vzpomínky své babičky a prastrýce, ale ti se o něm nechtěli moc bavit. Kniha člověka nutí k zamyšlení, proč tolik lidí v rodině zůstalo bezdětných, proč se nesnažili více udržet si majetek, proč se více nevěnovali dětem.....zatímco zakladatel Charles Joachim dokázal rodinu dostat z ukrajinského venkova přes Oděsu do Vídně a Paříže, počínání jeho dětí a vnuků už bylo v jiném duchu, a postrádalo onen "tah na branku". Dobrý dojem na mě však udělala autorova babička, která se snažila zachránit rodinu i majetek.

A tím se dostávám k otázkám majetku, kde mi kniha přišla značně nemístná. Neustálé stěžování si na Rakušany. Autor působí značně nepolíben tehdejší středoevropskou realitou, a nechápe, že po "pouhých" 9 letech jim nebylo možné vše vrátit.
Přitom movitý majetek byl okamžitě rozprodán, řadu věcí zakoupili obchodníci s uměním, a během války změnil ještě několikrát majitele a umístění. Lidé, kteří ho měli na konci války ho mohli nabýt v dobré víře, a vůbec nemuseli tušit, jaký je jeho původ. Vystopovat movitý majetek je reálně v mnoha případech nemožné, a i kdyby se to s velkým úsilím povedlo, způsobilo by to další stejné křivdy. Celkově rodina dopadla nakonec relativně velmi dobře, kdy se jim podařilo nejen zachránit životy, ale restituovaly i část movitých věcí, a především palác ve Vídni. Přesto se autor pohoršuje nad jeho poškozením, ačkoliv byl v celkem slušném stavu, rozhodně na to, že město bylo po válce vybombardované, a obsazené rudou armádou. Přijde mi absurdní autorovo rozhořčení nad neochotou Rakouska vrátit vše a v dokonalém stavu. Těžko říct, co by si autor představoval. Nikde jinde ve východní či střední Evropě by víc a v lepším stavu nedostal - naopak. Autor neustále omílá ztráty své rodiny (knihovna, sbírky) ale vůbec nevidí, že ostatní lidé v Rakousku přišli také o majetky, a mnozí i o život. Podobně odtržený od reality je už ve vztahu k první světové válce, kdy líčí jak trpěli nedostatkem společenského života a tím, že měli jen 3 sloužící místo 20, a snad ani neví, že celá monarchie byla na hranici hladomoru, v každé vesnici přišli lidé o desítky příbuzných v bojích, a průměrný voják Rakouska - Uherska vážil 45 kg. O své investice do válečných dluhopisů také nepřišli jako jediní - tohle téma je v ČR celkem neznámé, ale zruinovalo to a uvrhlo do chudoby spoustu lidí, protože válečné dluhopisy kupovali německojazyční Rakušané o dost více než českojazyční (6x víc na osobu). To byla výchozí situace pro svržení monarchie nejen v ČSR, ale i v Rakousku. A jako příslušníci šlechty, do posledního okamžiku podporující císaře mohli čekat, že revoluce nastolující republiku jim nebude zcela nakloněna.
Kniha je v tomhle smyslu dost nesnesitelným sebedojímáním se nad svým trudným osudem, který byl přitom lepší, než pro většinu ostatních obyvatel Rakouska, a to jak židovského, tak i jiného původu. Rodina prošla ztrátou části majetku, krátkodobým fyzickým týráním několika členů a dočasným vysídlením. To postihlo bohužel ve 20. století ve střední a východní Evropě opravdu mnoho lidí. Také postrádá náhled časový - při obsazení Rakouska národními socialisty totiž ještě nebylo rozhodnuto o vyvraždění židů (a ani po něm to nebyla obecně známá věc), takže na lidi, kteří získaly jejich majetek nelze hledět jako na někoho extrémně zavrženíhodného, kdo vydělával na holokaustu. Politikou národních socialistů bylo tehdy "jen" očištění Říše od židů.

Také nechápu, proč neustále opakuje, že šlo o židovskou rodinu. Přitom byla velmi sekulární, a kritice ji podrobovali i židé. Přijde mi, že na to hledí dnešní optikou poznamenanou národním socialismem, norimberskými zákony, holokaustem a druhou světovou válkou, kdy byli lidé rozřazeni na Židy a Árijce. Ti lidé nebyli ploší, a měli spoustu různých vztahů a charakteristik, a to že jsou Židé (navíc s velkým písmenem), by je dost možná mnohé ani nenapadlo, jako vlastní charakteristika. A pokud, tak ne nutně na prvním místě. V mnohonárodnostní monarchii se národnost zdaleka tolik neřešila, a řešili ji spíše extrémisté z různých národů. Ale pro řadu lidí to bylo něco zcela mimo jejich zájem.

Osudy rodiny jsou velmi zajímavé, ale kniha mohla být podstatně stručnější a věcnější s méně patosem a sebelítostí. Osobně jsem si nejvíc užil líčení Paříže a obrazů z konce 19. století. Člověka to přivede i k dnes méně známým autorům a dílům.

Pro úplnost ještě dodávám, že ačkoliv do češtiny byla přeložena jen tato kniha, v Angličtině či Němčině jsou dostupné i mnohé další knihy tohoto autora. Veronika Rudorfer také vydala knihu o paláci Ephrussi ve Vídni. Koho tato kniha zaujala, toho by to mohla zajímat.

K paláci je nutné upozornit, že autor si opět poněkud zapřeháněl. Kniha vyvolává poněkud nepravdivě přehnaný dojem. Vřele doporučuji článek o paláci na viennatouristguide.at.
Jednak zjistíte, že při líčení paláce, například počtu soch na fasádě do něj autor započítal i sousední palác Lieben, který tvoří pravou polovinu bloku budov při pohledu ze Schottengasse. Tento omyl se díky úspěchu knihy tak ujal, že je dnes třeba i na wikipedii, kde je v některých jazykových verzích dokonce pod heslem palác Ephrussi uvedena fotografie symetrického paláce Lieben. Ten je přitom zcela neznámý. A dále zjistíte, že není pravdou v knize uváděné tvrzení, že šlo o soukromý dům jedné rodiny. Soukromé schodiště totiž nebylo navrženo pro Ignáce s tím, že ho bude využívat sám, a zbytek domu ostatní rodina a služebnictvo, jak se tváří kniha, ale jako soukromý přístup do jeho bytu, aby se nepotkával s nájemníky. Palác je tedy reálně poloviční, než se tváří kniha, a byl projektován a následně i využíván částečně jako nájemní budova. Takových domů vznikalo v té době docela dost. Tím značně ztrácí lesk povídačky o obřím paláci, který celý obývala jedna rodina. Autor se v tomto nenechal svazovat nudnou realitou. Podobně, jako v Paříži. Celé to neustálé opakování báječnosti mění a přirovnávání k Rothschildům působí dosti otravně. Velká škoda, že ho autor nepodložil tvrdými čísly.

Ještě bych dodal, že tím, že se z této knihy stal bestseller se o židovské muzeum ve Vídni začalo věnovat rodině Ephrussi, mají tam zapůjčený zbytek sbírky netsuke, a aktuálně tam mají až do 4. října 2020 o rodině Ephrussi výstavu. K výstavě vyšel i 210 stránkový katalog Die Ephrussis Eine Zeitreise.

Médii proběhla zpráva, že rodina jedná o navrácení dalšího obrazu.

Celkově byl Zajíc s jantarovýma očima zajímavá kniha, jsem rád, že jsem ji přečetl, ale mnohem lepší by byla, kdyby byla více věcná a o polovinu tenčí a více pracující s fakty a méně přehánějící. Působila by důvěryhodněji. Takto jsem lehce na pochybách zda není jejím cílem spíše než informovat, tak ohromit a zviditelnit autora, jeho rodinu a sbírku. Mnohem bližší mi přišly třeba knihy "Zachráněna v šanghajském ghetu", nebo "... a tys na Němce střílel, dědo"? Ty napsali sami žijící pamětníci, kteří byli z poměrně bohatých rodin, takže jsou mnohem autentičtější a také nemají potřebu neustále opakovat, že jsou židé. Ale samozřejmě zaostávají v květnatosti mluvy. Nebo třeba sbírka "Dokumenty o zmizelých sousedstvích" zachycující průběh odsunu židů a cikánů z Tišnovska do koncentračních táborů.

Na závěr bych ještě upozornil, na často v knize zmiňované slovenské "Kövecses". Není mi úplně jasné, kde se toto místo nachází - v grafice muzea ve Vídni která se objevuje ve videu k výstavě mají vyznačenou dle polohy spíše východoslovenskou vesnici Štrkovec, kde je i vlaková zastávka. Pravděpodobněji ale působí bývalý klášter Štrkovec u obce Šoporňa v malé osadě Štrkovec na západním Slovensku, který údajně patřil rodině Koromla a je na internetu opakovaně dáván do souvislosti s "Pipsem" Schey von Koromla a odpovídá popisu v knize. Byť na vlak je to dále. Dnes je v něm ústav pro postižené.

Příběh vzdělané židovské rodiny Ephrussiů nás zavede ze secesní Paříže 19. století, přes předválečnou Vídeň a druhou světovou války až do Japonska a Ameriky. Kontinuitu s předchozími generacemi symbolizuje soubor dřevěných a slono... více

Komentáře (0)