Skvěle napsaná kniha o věcech, které člověk někdy nečte tak rád
recenze
Vládci luku (2009) / meluzenaVlastně stejně skvěle napsaná kniha jako první díl. Jen píše o věcech, které člověk nečte už tak rád. Popisuje zhruba 10 let od Čingisových 26 let - okamžiku, kdy sjednotil všechny mongolské kmeny.
Čingis už není jen tím černobílým hrdinou, který zabíjí z nutnosti přežít, charismatickým vůdcem, který svou přirozenou autoritou přitahuje silné a čestné muže a mítí zlo.
Je hlavně geniálním vojevůdcem, který systematicky masově vyvražďuje Číňany jako pomstu za to, jak staletími intrik rozeštvávali mongolské kmeny proti sobě navzájem.
Člověku se až tají dech nad jeho uměním vést boj - rychlostí, lstí a taktikou. Nad jeho vizionářstvím, nad schopnostmi, kterými vysoce převyšuje i ty nejlepší z nejlepších. Ale také nad neuvěřitelnou odolností mongolských mužů, žen, dětí.. a koní. Nad muži, kteří se „narodili v sedle, s lukem v ruce“ a o kterých i jejich nepřátelé uznale říkali, že vypadají, „jako by byli se svým koněm srostlí“.
Knížka je poutavě vyprávěna a určitě stojí za přečtení. Možná i proto, že hovoří nejen o Čingisových téměř až mýtických činech, nad kterými člověk jen kroutí hlavou v němém úžasu, ale i o jeho „obyčejných“ lidských slabostech - že ho popisuje jako sice velmi výjimečného, ale pořád člověka z masa a kostí.
Jsme svědky jeho lidských poklesků, kdy selhává jako otec i manžel, ale i jako „obyčejný panovník“. Utíkal od role soudce - od nutnosti řešit spory uvnitř svého lidu. Nikdy nepřijal svého prvorozeného syna Džučiho, kterého počali s Borte, načež byla na několik měsíců unesena a znásilňována Tatary; ač byl malý Džuči ve všem tak očividně jeho synem, Čingis viděl jen to, že nemá jeho žluté oči a měl ho za tatarského parchanta. („Dobývání nepřátelských měst bylo mnohem jednodušší než jeho vztahy se ženami nebo s dětmi, které mu vychovávaly.“)
Kniha se zabývá i Čingisovými vnitřními pohnutkami a pocity, které jsou nezřídka v rozporu s tím, co dával najevo navenek, takže můžeme nahlédnout za jeho neproniknutelnou kamennou tvář. Otázkou samozřejmě je, co z toho se skutečně odehrálo a co si domyslel autor, nicméně je to napsáno tak dobře, že věříte, že to bylo přesně takhle.
Skvělý je též historický dodatek, kde autor uvádí zdokumentované skutečnosti versus to, co použil v knize. Např. zde píše, že podle historických pramenů byla bitva v průsmyku Jezevčí tlama v roce 1211 jednou z největších v historii a ještě za 10 let byla země kolem průsmyku do vzdálenosti 50km pokryta lidskými kostmi.
Pár citátů:
-- „Ať si myslí, že se jim podařilo koupit mír. Kozy můžete podojit mnohokrát, ale zabít jen jednou.“
-- „Většina z nás věří v dobrého koně a silnou pravici. Toho Buddhu neznáme.“
-- „Nikdo na světě se nemůže postavit mému lidu, pokud v rukou svírá luky.“
-- Nepřátel by TOLIK. Čingis už neočekával, že bitvu přežije, a to mu zlepšilo náladu natolik, že ho cval řadami nepřátel výslovně těšil. Jeho synové by si nemohli přát lepší smrt.
-- „Máme jenom jeden pokus, Chazare. Medvěda nemůžeš zranit a utéct od něj. Bude tě pronásledovat.“
-- „Nikdy nedopusťte, abyste se chovali příliš mírně, jinak se jednoho dne objeví někdo, kdo vás o všechno připraví.“
-- Kačjun pokračoval: „Umím si představit na pláních město, kde by naše děti mohly vyrůstat, aniž by poznaly strach, ve kterém jsme vyrůstali my.“
„Byly by slabé“, namítl Čingis. „Stal by se z nás slabý a zbytečný lid tak jako z Číňanů a jednoho dne by přišel někdo jiný, tvrdý, zdatný a nebezpečný. Co by pak bylo s naším lidem?“
Kačjun se usmál. „Jsme vlci, bratře, ale i vlci potřebují mít kde spát.“ (...)
„Kdo ví, jaké země objevili Subotaj, Jelme a Chazar, kam budeme moci jet dál dobývat? Možná pojedem s nimi a nikdy nebudeme potřebovat k přespání jiné místo než to, které se vejde na koně.“
Vládci luku Conn Iggulden
Druhá část románové trilogie, která mimořádně čtivě a zároveň zasvěceně vypráví fascinující životní příběh Čingischána a jeho potomků. Navazuje na první díl Vlk plání. Ze všech velkých dobyvatelů podněcuje právě Čingischán největ... více