Sonda do jedné (ne)obyčejné romské duše

recenze

Člověk Gabriel je prvotina spoluzakladatelky firmy Computer Press, vydavatelství ERA a absolventky Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci Kateřiny Dubské (*1965). Mimo jiné také založila Nadační fond Verda, který podporuje romské studenty. Dubská v současné době žije v Bílých Karpatech. Připravuje se také její druhý román s názvem Dcery, který měl být původně pokračováním její prvotiny, ale jak Dubská sama přiznává na svých internetových stránkách, ve finále se bude jednat o naprosto samostatný příběh.

Poutí Roma Gabriela a jeho lidu začíná příběh odehrávající se kolem řeky Dunaje, který však na začátku knihy není časově přesně určen. Jak ale stránky plynou a děj graduje, dozvídáme se o vcelku jasných časových bodech, které děj alespoň zčásti ohraničují. Jedním z prvních časových určení je např. stavba nové železnice ve Vídni na trase Vídeň–Krakov, která se začala budovat v roce 1837. Ovšem časové určení zde není tím hlavním, od čeho se děj odvíjí. Autorka chce zřejmě časovou nejasností poukázat na fakt, že Gabrielův příběh se může odehrát prakticky v jakékoliv době.

Gabriel a jeho lidé jsou romští kočovní obchodníci s koňmi. Na svých cestách se od dolního toku Dunaje dostanou přes Vídeň až na Moravu, konkrétně do blízkosti Uherského Hradiště, ze kterého pochází Gabrielova neromská manželka, kterou přezdívá Meruňka. Gabriel jakožto hlavní postava je i vypravěčem vyprávějícím svůj životní příběh.

Co knize dodává na jakési exkluzivitě je fakt, že Gabriel není stejný jako ostatní a od svého lidu se odlišuje. Již od dětství, ke kterému se vypravěč ve svém příběhu často vrací, si více rozumí se zvířaty než s lidmi. Nejlepšími přáteli pro něj byli vždy koně. Ti pro něj představují únik od běžného života, a jak často dodává, jen s nimi se cítí svobodný. Koně rozumí jemu, on rozumí jim. A nejen díky tomuto aspektu se kniha v některých pasážích podobá doslova pohádce. Toto žánrové určení autorka usměrňuje dyádou Dobra a Zla, kdy (na rozdíl od pohádek) zde hranice mezi Dobrem a Zlem nejsou jasně určeny a poukazuje na fakt, že nikdo není neomylný a každý ve svém životě občas chybuje a dělá nesprávná rozhodnutí

Kniha je rozdělena na čtyři části, z nichž první dvě tvoří osu románu. Třetí část s názvem Kde se vzal Gabriel slouží jako poděkování. Velmi mě ovšem zaujala část poslední s názvem Gabrielovi lidé na pozadí historických souvislostí. Autorkou této části není Dubská, ale romská etnografka Jana Horváthová. Na pozadí dějinných událostí zde vykresluje historii Romů, díky níž se v závěru lépe zorientujeme v romské problematice.

Dubská v knize dokázala velice autenticky popsat zvyky a obyčeje romských obyvatel. Zaujalo mě také lexikum, ve kterém Dubská dokázala propojit romskou mluvu, moravské nářečí a spisovnou češtinu velice zdařilým a nenuceným způsobem, a které spolu se stylem vyprávění (jednoduchým a přesto efektivně posouvajícím děj kupředu) tvoří zajímavou a až na výjimky dobře čtenou románovou prvotinu.

Možná to byl právě styl vyprávění, který mi po prvních stranách připomněl stěžejní dílo magického realismu – Sto roků samoty. Zanedlouho mi však bylo jasné, že Člověk Gabriel žádnou „parodií“ na Márquezovu knihu nebude. Žije si svým životem, svou osou příběhu a „svými lidmi“, spojením, které Gabriel velmi často využívá a ať se to tak na první pohled nemusí jevit, je zde společenské určení jednou ze základních os určující celý román.

Knihu Člověk Gabriel lze označit za velice povedenou sondu do jedné romské duše, romských zvyků a světa, který málokdo zná. Poutavě a čtivě je psána především první půlka knihy, ve které děj letí jako kůň a hříva za ním vlaje tak, jako osudy mnohých z této knihy proplétajících se vzájemnými vztahy, shodami či neshodami a spojenými krajem, kde víno teče proudem, silná slivovice odpočívá v chládku, a kde ženy jsou voňavé a oblé jako čerstvě napadané meruňky. Osobně jsem velmi zvědavá na knihu Dcery, a také na další autorčiny počiny, které na sebe jistě nenechají dlouho čekat.

Vydali jsme se na cestu toho roku, kdy zima byla příliš krutá a jaro stále nepřicházelo. Kola našich barevných vozů se roztočila proti proudu řeky, která se úžila tím víc, čím blíže jsme byli velkému městu, ve kterém lidé mluvili ... více

Komentáře (0)