Soucit nebo opovržení?

Každá dospívající dívka by měla mít oporu ve své milující rodině. Patnáct let, to je věk, který je dle mého názoru pro většinu dívek tím nejcitlivějším. Ale co když žádnou milující rodinu nemáte? Není nikdo komu byste se mohli vyplakat na rameni, není žádná milující rodina o kterou byste se mohli kdykoliv opřít a máte několik vzpomínek na ne zrovna šťastné období vašeho života. Nejen o tom je román anglické básnířky a prozaičky Jenni Fagan Panoptikon. Tuto knihu vydalo nakladatelství Odeon na konci dubna letošního roku.
 
Hlavní hrdinkou románu je pro nás patnáctiletá Anais Hendricksová, která nás provede nejen svým současným životem, ale představí nám i svou nezáviděníhodnou minulost. Kdybyste potkali Anais na ulici, nevšimli byste si ničeho zvláštního. Prostě děvče, které je stejné jako ostatní. Ale Anais není jako ostatní. Nezná svou biologickou matku a o jejím biologickém otci nemůže padnout ani slovo, protože ho pravděpodobně neznala ani sama Anaisina biologická matka. Anais měla dvě adoptivní matky, jedna se jmenovala Tereza, která se živila jako prostitutka a která jí dala jméno Anais. Druhé říkala Anais vousatka, která mi byla již dle popisu nesympatická.

Anais nezná slovo domov v pravém slova smyslu. Několikrát byla zadržená za držení drog a dealerství a mimo jiné i za výtržnictví. Anais byla zavřená v několika domovech pro mladistvé (něco přes čtyřicet míst). Drogy pro ní nejsou žádné cizí slovo, jsou jí každodenním společníkem v jejím smutném a šedivém světě. Z jedné strany jsem s Anais soucítila, protože její mladý život rozhodně není procházkou růžovým sadem. Na druhou stranu jsem si říkala, proč nebyla silnější, když se s drogami setkávala každý den svého dětství a viděla na vlastní oči, co drogy s lidmi v jejím okolí provádí. Tématem drog mi Panoptikon připomněl knihu Memento z pera českého spisovatele Radka Johna a známého My děti ze stanice ZOO od Christiane F., která se dočkala i filmového zpracování.

Po svém dosud posledním zločinu se Anais dostává do centra pro mladistvé delikventy s názvem Panoptikon. Jedná se o velikou budovu ve tvaru písmene C, kde jsou neustále na všech pokojích otevřené dveře a kde jsou mladiství sledováni ze strážní věže, která je umístněna uprostřed všeho. Zde Anais kamarády, pokud se jim tak dá říkat. Anais si myslí, že je součástí nějakého tajného experimentu a že jí vypěstovali z kousku bakterie v Petriho misce. Co je na tom pravdy?

Anais má svůj sen - odstěhovat se do Paříže, začít nový život. Podaří se jí to někdy?

Na Anaisině vyprávění se mi líbily návraty do její minulosti. Za žádnou cenu bych nechtěla být v její kůži. Ačkoliv Anais k mluvě využívá dost drsný slovník, tuto dívku se žraločím srdcem jsem si oblíbila a jen nerada jsem se s ní loučila.

Do Panoptika vložila Jenni Fagan i velký kus sebe. Trochu bych ho nazvala autobiografickým dílem, ale nejsem si jistá, jak moc si jsou Jenni Fagan s hlavní hrdinkou podobné.

„…je mi třicet pět a stěhovala jsem se nejméně dvaatřicetkrát. Vyrůstala jsem odkázaná na péči místních úřadů, takže stěhování a pohyb už od prvních let života se prostě staly mou součástí.“
(http://www.bux.cz/literarni-kavarna/rozhovory/rozhovor-s-jenni-fagan-tu-knihu-jsem.html)

Ve Velké Británii je spisovatelka Jenni Fagan známá především díky svým básnickým sbírkám a povídkovým souborům. My máme díky románu Panoptikon možnost se se stylem psaní této dámy teprve seznámit, pokud nechceme sáhnout po vydáních jejích knih v originálním jazyce. Já věřím, že se s jejími dalšími překlady v brzké době setkáme, protože Jenni Fagan rozhodně stojí za povšimnutí.

Ukázka:
“Už jsi po domovech dlouho, co? Jak moc?” zeptá se.
“Od narození. Do sedmi jsem vystřídala čtyryadvacet míst, pak mě adoptovali, odešla jsem v jedenácti, a za poslední čtyry roky se stěhovala sedumadvacetkrát.”

Nakladatelství: Odeon
Rok vydání: 2013
Počet stran: 272
Překlad: Markéta Musilová